Vdálce se rýsovaly krásné tašková střechy a síly malého štěněte Rexe byly na konci. Ale touha poobědvat byla tak velká, že se soustředil a zrychlil krok.
Protože oběd mohl dostat jen ve vesnici nebo městě od soucitných lidí, vydal se do blízké osady.
Ukázalo se, že je to malá vesnice s upravenými ulicemi, osázenými krásnými a voňavými květinami. Nad nimi kroužily včely a poletovali motýli.
Jeden z motýlů se Rexovi posadil na nos a on se ho začal odhánět tlapkou. Ale motýl si jakoby s Rexem hrál, odletěl, pak se zase přiblížil a lechtával mu nos svými křídly. Nejdřív se zlobil, ale pak si ani nevšiml, jak se do té hry zapojil. Rex šel po ulici a motýl letěl vedle něj. Tak začalo jejich přátelství.
Když ucítil vůni pečeného masa, Rex hluboce vtáhl vzduch a pomalu se vydal za tou vůní. Uviděl velkou pec a vedle ní kuchařa, který míchá nějaké jídlo na obrovské pánvi. Žalostně zaskučel a tázavě se podíval přímo do jeho očí.
Ten se usmál a řekl:
Co, máš hlad? No tak pojď sem, tady máš kost!
Rex na znamení vděčnosti zavrtěl ocasem a chytil kost a začal ji hryzat. A motýl se mezitím posadil na kvetoucí kopretinu a začal pít její nektar. Takže každý z nich měl svůj oběd.
Když dokončil hostinu, Rex se znovu vydal na cestu, ale už ne sám. S ním byla teď kamarádka Motýl. Rozhodli se jít k potůčku, aby se napili čisté a studené vody. Sešli z kopce do údolí a ocitli se přímo u vody. Byla průzračná a lákala svou chladivostí.
Když se Rex sklonil nízko, viděl dokonce dno potůčku. A tam, ó zázrak! Na samém dně pramene plovala sympatická skokan hnědý. Vyskočila z vody a vesele se usmála na Štěně a Motýla.
Ahoj.
Řekl Rex.
Jsi tak milá a přívětivá. Tady s motýlem cestujeme. Chceš se k nám přidat?!
Skvělý nápad, děkuji za pozvání. S radostí ho přijímám.
Řekla Žába.
Usadili se na břehu potoka a uspořádali soutěž o nejlepší kresbu.
Štěně Rex nakreslil krásný dům, Motýl laskavé sluníčko a Žába zelenou trávu a košaté stromy. Vznikl z toho opravdový obraz.
Pojďme.
Řekl Motýl.
Necháme ho tady na písku. Třeba ho někdo bude chtít doplnit náš obrázek.
Rex a Žába souhlasili. A s smutným pohledem na své dílo se vydali dál, už ve třech.
V dálce se rýsoval malý lesík, přátelé se rozhodli jít přímo k němu. Vždyť právě odtamtud se ozýval tak nádherný zpěv ptáků, že se jim chtělo na vlastní oči vidět toho, kdo tak krásně zpívá.
Les byl stále blíž a zpěv silnější a zvonivější. Když se zastavili pod stromem, cestovatelé zvedli hlavy nahoru a uviděli malého nenápadného ptáčka. To jeho zvonivý a tajemný hlas je přilákal směrem k lesu.
A ptáčka jmenovali Slavík. A protože slavíci zpívají večer a v noci, přátelům bylo jasné, že je čas hledat místo na přenocování. Ani si nevšimli, jak rychle den uplynul a začalo se stmívat.
Poděkovali Slavíkovi za nádhernou píseň a vydali se hledat útulné místečko na spaní. Najednou se pod velkým pařezem něco pohnulo. Trochu vyděšeni Rex, Motýl a Žabka odskočili stranou. A tu se objevila malá tvářička s ostrou čumáčkem. Byl to Ježek...
Ahoj všem!
Vesele řekl.
Kam se vydáváte za noci?
No, chtěli bychom najít místo na přenocování. Jsme unavení z cesty a noc se blíží.
Řekl Rex.
Tak máte štěstí, že jste mě potkali. Rád vám pomůžu. Vidíte ten velký pařez? To je můj dům. Bydlím v něm. A je v něm hodně místa, vystačí pro všechny. Ubytujte se, prosím, kdo kde chce, všude bude teplo a útulno.
Motýl se posadil na větvičku - výhonek z pařezu. Žába se schovala pod kořen trčící nad zemí a Rex si lehl u prahu jako pravý strážce. Ježek také zaujal své obvyklé místo.
V lese se úplně setmělo, jen hvězdy se třpytily na nebi a svítil jasný měsíc. Přátelé si pohodlně lehli a usnuli tvrdým spánkem, aby se ráno probudili čilí a odpočatí. A aby se v novém dni vydali na nové vzrušující cestování.
Čtěte pohádky, a na duši vám bude teplo a příjemně!
