Žil-byl v lese zajíček. Dlouhouchý, rychlý, obratný, ale měl jednu vadu – na všechno si stěžoval. Proto ho v lese všichni zvali Brbloun. Zajíčkovi brblounovi se těžko vycházelo s ostatními zvířaty. Každý den na něco si stěžoval. Vyjde slunce jasné, podívá se zajíčkovi do okna, a on leží v posteli a jen si mumlá:
Uf, jaké jasné slunce, až mě slepí. Kdyby už přišly mraky a schovala by ho! – a přikryje se přikrývkou přes hlavu.
Jindy napečeme maminka zajíčka koláče s mrkví a zelím. Koláče jsou sytné, vonné, všichni lesní sousedé se sbíhají ochutnat kousek a chválí si maminu zajíčka. A Brbloun je zase nespokojený:
Koláče jsou samozřejmě chutné, ale já jsem se tak přejedl, že teď nemohu jít na procházku. Ani se nemohu zvednout ze židle. Ach!
Jednou se lesní zajíčci rozhodli uspořádat závod. Aby zjistili, kdo je nejrychlejší v lese. Ale zajíčka brblounovi nepozvali – stejně by se mu to nelíbilo. Brbloun se o tom dozvěděl a urazil se, protože rád běhal a byl nejrychlejší a nejobratněnější zajíček na celém světě. A nepozvali ho. Jde si zajíček lesem a mumlá si pod nosem:
Špatné počasí, stezka příliš úzká, stromy příliš vysoké, boty mi tlačí, chci jíst...
A tak si stěžoval, že si nevšiml, jak se dostal hluboko do lesa. Zajíček často chodil lesem, ale jen po známých stezkách a nikdy se daleko od domu neoddaloval. A v hlubině lesa neměl co dělat. Všechna zvířata žijí na okrajích, do středu lesa nechodí.
Jen vlci a lišky sem někdy přijdou na lov. Brbloun se rozhlédl a pochopil, že neví, jak se vrátit domů. Zajíčkovi se stalo strašně. Jednou skřípne větev vzadu, podruhé zašustí listí, a zdá se, že všude číhá nebezpečí. Zajíček nastavil uši a slyší – vpředu za stromy jde někdo. Schoval se za širokým kmenem smrku a kouká skrz větve.
A kolem procházel hubený, šedivý starý muž v legrační kožešinové čepici. Byl to místní lesák. Bydlí v chatce a hlídá les. Každé zvíře zná jménem a nedovolí, aby mu někdo ublížil. Zvířata také lesáka milují, ale nikdo neví, kde jeho chatka stojí. Někteří si dokonce myslí, že je to čaroděj a že nikde nebydlí, ale sám se proměňuje v lesní zvíře a chodí lesem.
Brbloun lesáka poznal a vybíhl mu vstříc.
Dědečku lesáku, zabloudil jsem! – řekl smutně.
Brbloun? Jak ses sem dostal? Vůbec jsem tě v takové pustině nečekal potkat, – překvapeně ho pozdravil lesák.
Utekl jsem do lesa, protože jsem se roztrpčil, že mě zajíčci nepozvali do závodu. A pak jsem si ani nevšiml, jak jsem se zabloudil. – vyprávěl starci zajíček.
Tak to je... – zamyslel se lesák, – ty přece bydlíš na okraji? Teď by ti bylo daleko domů a je už pozdě. Víš co, dnes u mě v chatce přespíš, nakrmím tě, zahřeju a připravím ti postel, a ráno tě doprovodím domů.
Jak to u vás? A vy snad... – zajíček se zarazil, – vy snad v chatce bydlíte?
Samozřejmě, kde jinde! Stojí tady nedaleko. Tuto část lesa musím lépe hlídat, tak jsem se tady usadil.
Pak souhlasím! – usmál se zajíček.
Cesta do lesákovy chatky nebyla dlouhá. Prošli hustou čahouní a ocitli se na malé loučce. Když zajíček vstoupil do domu, rozhlédl se a řekl:
Ano, pěkný máte domek, ale mohl by být větší... Jak se sem vejdeme?
Nějak se vejdeme, – usmál se lesák, – Budeš pít čaj?
Samozřejmě!
Lesák zahřál samovár a nalil si a zajíčkovi po velké šálce vonného čaje s bylinkami. Zajíček čaj ochutnul a řekl:
Oj, příliš horký, spálil jsem si jazyk!
Lesák přinesl chladnou vodu a čaj zajíčkovi zředil. Ten si znovu napil a zase si začal stěžovat.
Chutný čaj, vonný, ale proč jsou šálky tak velké? Takovou nevypiji, a je škoda ji vylévat. A je příliš sladký.
Budeš večeřet, Brbloun? – jen odpověděl lesák.
Budu!
Lesák přinesl koláče s bramborem, mošt z lesních bobulí a speciálně pro zajíčka vytáhl mrkvový kompot. Zajíček se sytě najedl, ale nepřestal si stěžovat:
Koláče s bramborem, to se kde vidí! Máma má s zelím – to ano. Koláče by měly být se zelím, s bramborem nejsou chutné. Mošt je kyselý, a kompot...
A kompot, tak ho nemusíš jíst, – nedal lesák zajíčkovi dořečit.
Ne, já ho samozřejmě sním, ale je příliš oranžový.
Po večeři lesák zajíčkovi připravil postel, dal mu péřovou přikrývku a polštář. Zajíček si lehl a dlouho nemohl usnout – převaloval se a přitom si stěžoval:
Oj, jak je to nepohodlné, matrace je tvrdá, přikrývka je těžká, a polštář je zase příliš měkký.
A lesák nešel spát, slyšel, jak si zajíček znovu stěžuje, a rozhodl se ho poučit. Byl totiž opravdu čaroděj. Jen se neuměl proměňovat v zvíře, zato uměl kouzlit lépe než všichni. Když zajíček usnul, starý muž se přikradl k jeho posteli a poslal mu zvláštní sen.
Zajíček ve snu viděl svůj domek na okraji lesa, mámu a ostatní zajíčky. Radostně běžel domů, chtěl říci, jak je rád, že se vrátil, vypravovat, že byl v lesákově chatce a že s ním pili čaj, a o zajíčcích, kteří ho nepozvali do závodu, ale když otevřel pusu, pochopil, že nemůže říci ani slovo.
Máma ho objímala, a on jen otvíral a zavíral pusu. Tak moc chtěl se mámou sdílet novinky, ale jak se ani nesnažil, nedařilo se mu to. Zajíček se velmi vyděsil a se slzami se probudil. Bylo už ráno, lesák pil čaj u okna, a zajíček se ho rozhodl zeptat na ten zvláštní sen.
Dobré ráno, Brbloun, jak se ti spalo? – zeptal se starý muž a usmál se.
Zajíček vypravěl svůj neobvyklý sen, a lesák mu odpověděl.
Vidíš, jak to je, když jsi mohl mluvit, pořád sis stěžoval a nevážil sis toho, co pro tebe ostatní dělají. A když jsi ztratil možnost něco říci, roztrpčil ses. Tak možná by ses neměl stěžovat na maličkosti? Každé slovo má svou cenu.
Ano, teď už si nechci stěžovat vůbec! – potvrdil zajíček.
Pak pojď pít čaj, – navrhl lesák. A do čaje zajíčkovi cukr nedal. Rozhodl se ověřit, co řekne. Bude si stěžovat nebo ne.
Zajíček čaj ochutnul a skrčil se. Skoro chtěl lesákovi říci, že čaj není chutný a cukru chybí, ale vzpomněl si na strašný sen a řekl:
Dědečku lesáku, děkuji za pohostinnost, za nocleh a za čaj s koláči. Mohu si přidat trochu cukru?
Lesák se zasmál, přinesl kompot, syrečky a cukr. A řekl:
Vidíš, zajíčku, nemusíš si stěžovat, můžeš si prostě říci. Jsi šikovný, že jsi to pochopil. Pojď se nasnídat, a pak tě doprovodím domů, aby ses zase nezabloudil.
Když zajíček skončil, ještě jednou poděkoval lesákovi. Cestu domů našli rychle, dědeček znal všechny lesní stezky. Zajíček byl velmi rád, že se vrátil, objal mámu, která se velmi obávala, a všechno jí vypravěl. Jen o sen se rozhodl mlčet. Byl to jejich tajemství s dědečkem lesákem.
Od té doby zajíček už neplýtval slovy. Začal se radovat z maličkostí a nezapomínal říkat "děkuji". A když zvířata viděla, že se Brbloun změnil, začali ho častěji zvát na procházky a dokonce mu nabídli, aby se zúčastnil závodu. Zajíček přiběhl první. Brzy ho začali nazývat Zajíčkem Rychlým, a na staré přezdívce všichni zapomněli.
