Venku hřálo jarní teplé sluníčko a malá Naděžda, toužící si pohrát se svými kamarády, s úsměvem přistoupila k mamince.
Můžu jít ven na dvůr k dětem?
Zeptala se vzrušeně Naděžda.
Samozřejmě, má drahá, jen si vezmi svetřík. Vítr je chladný a mohla bys nastydnout.
Starostlivě odpověděla maminka.
Dobře, maminko.
Zaradovala se holčička.
Rychle proběhla schodištěm v domě a Naděžda se ocitla na dvoře, kde se už děti shromáždily.
A co kdybychom si zahráli na schovávanou?
Vykřikl chlapec s krásnými pihami.
Pojďme!
Radostně ho podpořili ostatní.
Naděžda se chtěla schovat tak dobře, aby ji nemohli najít, a tak se jí zalíbil strom, vysoký a mohutný. Při šplhání na něj se náhodou zachytila svetříkem o větev a z krásného oděvu se odtrhl knoflík.
Nic se neděje! Svetřík je i tak pěkný!
Pomyslela si Naděžda.
Po vydatném hraní se děvčátko vydalo domů. Po večeři brzy usnula a zdál se jí podivný sen. Naděžda seděla na lavičce a najednou se ozvalo vzlykání a tichý pláč. Vydala se tam, odkud se ty zvuky ozývaly. Přistoupila ke stromu a když spustila oči k lehce viditelným kořenům mohutné rostliny, uviděla malý knoflík.
Jako by ožil, jeho pláč přiměl Naděždu zeptat se knoflíku:
Co tu děláš? Proč pláčeš? Kdo tě urazil?
Ztratila jsem se. Moji bratři a sestry jsou teď daleko a já jsem zůstala tady. Jak to teď beze mě zvládnu.
A ty máš bratry a sestry?
Zamyšleně se zeptala Naděžda.
Ano!
Vzlykaje odpověděl knoflík.
Vždyť jsme si tak podobní.
Se smutkem zašeptala kulatá věcička.
A jak ses ocitl tady, pod tímto stromem?
Nedala se Naděžda.
Tak vesele jsem si hrál, točil se, točil a... odtrhl jsem se. A nikdo mě nezvedl. Moje rodina odjela daleko a já ji teď už nikdy nepotkám.
Smutně řekl knoflík.
Jak to?
V údivu vykřikla Naděžda.
Prostě tak! Nikdo mi nepomůže.
Vzdychl knoflík.
Naděžda slyšela pláč knoflíku stále tišeji a tišeji, až nakonec úplně zmizel.
Když se probudila, křečovitě zašeptala: — To já jsem zavinila, že knoflík ztratil svou rodinu, musím mu pomoci.
Vyskočila z postele a horlivě běžela do kuchyně, kde maminka už připravovala snídani pro svou dcerušku.
Mami, musím nutně ven!
Zašuměla Naděžda.
Počkej, sluníčko, to nejde, musíš se nejdřív umýt, nasnídat a teprve potom jít ven na dvůr.
Ale mami!
Namítla holčička, ale když se podívala mamince do očí, pochopila, že s ní nemá cenu se hádat.
Po umytí a ochutnání chutných dobrot, které maminka připravila, se Naděžda co nejrychleji vydala ven. Doběhla k tomu samému stromu, na kterém se včera schovávala před kamarády a který viděla ve snu, a lehce udýchaná začala horlivě hledat knoflík.
Kde jen je, vždyť jsem tu včera byla?
V obavách, že knoflík nenajde, šeptala Naděžda.
Ach ano! Vždyť jsem ho vyhodila tamhle, dál.
Vzpomněla si holčička.
Odběhla od stromu a Naděžda se ponořila do dlouhého hledání knoflíku. V uších jí zněl pláč knoflíku, který slyšela ve snu. Tak se bála, že svou ztrátu nenajde, ale tu její pohled padl na malou větvičku, která nedbalé ležela na zemi. Odstrčila ji stranou a Naděžda uviděla vytouženou věcičku.
Tady je! Teď ti pomůžu.
Zaradovala se Naděžda.
Když vběhla domů, Naděžda rozrušeně pomyslela: — A jak pomůžu knoflíku, vždyť neumím šít.
Mami, a je šití těžké?
Zeptala se dcerka.
Ne. Stačí být jen pečlivý a pořádný. A všechno se povede.
Klidně odpověděla maminka.
Nauč mě šít!
Sebevědomě prohlásila Naděžda.
Šít? No, dobře, sedni si ke stolu a já teď přinesu šperkovnici s nástroji na šití.
Vyděšeně zamumlala maminka.
Maminka odešla do pokoje a Naděžda přisunula svou židličku ke stolu a netrpělivě čekala na lekci šití.
Když otevřela šperkovnici, před Naděždinyma očima se otevřel kouzelný svět šicích potřeb. Tady nitě, třpytící se v paprscích světla, a jehly, pečlivě připíchnuté v malém polštářku, a velké nůžky a mnoho různých stuh a korálků.
No tak, začneme!
Vesele řekla maminka.
Dlouho seděly u stolu, Naděžda zoufalé zkoušela naučit se šít, neustále myslela na nešťastný knoflík. Tak moc chtěla chudákovi pomoci, ale bohužel nic se nedařilo, nit neposlouchala holčičku, jehla píchala a nůžky bylo vůbec těžké udržet v rukou.
Po dlouhém trápení začaly Naděždě konečně vycházet rovné stehy a rychle přišila knoflík ke svetříku.
Jak je dobře, že jsem se naučila šít! A hlavně, pomohla jsem knoflíku, teď je se svými blízkými.
