Na půdě jednoho malého městského domu žila opravdová kočičí rodina. Táta – velký a tlustý kocour s růžovým nosíčkem. Měl černou srst – černou jako uhlí, bez jediné bílé skvrny. Proto ho děti na dvoře přezdívaly Uhlík.
Máma – krásná dlouhosrstá bílá kočka. Nikdo nevěděl, jak se ocitla na ulici. Kolovala zvěst, že sama utekla od svých majitelů, když viděla Uhlíka. Byla to láska na první pohled. Všichni kolem říkali kočce Sníženka. A pak měli Uhlík a Sníženka malá, zábavná kotata.
Devět malých koťat úplně různých barev. Jedno mělo černou srst, jen bílé tlapky, druhé mělo bílou hlavu a tělo černé jako uhlí. Některá měla skvrny, některá dokonce vzory. Ale všem obyvatelům domu se nejvíc líbilo Kupidíček.
"Proč Kupidíček? Odkud takové podivné jméno?", ptáte se? Věc je v tom, že malý kocourek byl úplně černý, ale na zádech se pyšnil velkou bílou skvrnou ve tvaru srdce. Měl růžový nosíček a zelené oči. Proto ho pojmenovali podle Kupidóna – Kupidíček.
Dětem na dvoře se líbilo hladit malého koťátka. Někdo si dokonce vymyslel, že když se Kupidíček přitiskne a třenice se o tebe – znamená to, že tě Kupidón vybral a brzy si najdeš svou lásku.
Kupidíček byl zvědavý, ale stydlivý koťátko. Hrál si jen zřídka s někým jiným než se svými bratry a sestrami. V běhacích hrách obvykle skončil poslední. Ne proto, že by běhal pomalu, ale proto, že nechtěl vyhrávat.
Pokaždé, když někdo v této hře vyhrál, všechny dvůrní kocouři se sešli a gratulovali vítězi hlasitým mňoukaním. Ale Kupidíček takovou pozornost neměl rád a nesnažil se o ni. Stačilo mu nadšené pohledy dětí, když se obdivovaly jeho srsti.
Kotata se narodila na konci léta. Pro ně byl svět kolem – zelená tráva a věčné slunce, koupání v kaluží a lov motýlů. Malá koťata dosud neznala žádné jiné roční období. Srpen skončil a přicházela jejich první podzim.
Uhlík a Sníženka se snažili, jak mohli, zateplovat půdu. Věděli, že podzim bývá studený a kousavý. Že slunce ne vždy svítí jasně a čím dál tím více ho budou zakrývat mračna. A déšť už není tak radostný a očekávaný jako v létě. Pro kočky byl podzim těžkou dobou roku, kdy bylo mnohem těžší sehnat potravu a udržet teplo v domě.
Malá koťata ještě neznala všechny tyto potíže a pro ně byl příchod podzimu jako kouzelný sen. Kupidíček byl velmi překvapen, když jednoho rána zjistil, že místo obvyklých zelených stromů jsou žluté, červené a vínové. Jako by někdo natřel listy jasnou barvou, zatímco všichni spali.
Koťátko si šlo projít po ulici. Často chodilo úplně samo. Vůbec se nebál, protože znal každého psa na svém dvoře. A děti ho nikdy neurazily. Věděl, odkud může přijet auto, kde se může najíst, a kam je lépe nešlapat.
Kupidíček jako obvykle bloudil po známé trase mezi stromy, když najednou upoutal jeho pozornost letící javorový list. Kupidíčkovi se zdálo, že je to neobvyklý podzimní motýl. Chtěl ho chytit, aby si ho lépe prohlédl, když vál vítr a list se hnul pryč. Kupidíček byl velmi zklamán, byl obratný a uměl vysoko skákat.
Obvykle bylo pro něj chytit motýla jednoduchou záležitostí, ale tentokrát se to nepovedlo. Opět vál vítr a za Kupidíčkovými zády vyletělo několik barevných listů. Oživil se a pustil se za nimi. Jeden list byl červený a druhý ještě zelený. Kupidíček se rozhodl pronásledovat červený list.
Proběhl kolem zaparkovaných aut a viděl, jak list padá na asfalt. Právě se koťátko chystalo na finální skok, když nový náraz větru popadl list a začal ho točit. Kupidíček se opět pustil do pronásledování. Běžel za listem a nevšímal si ničeho kolem. List to padal, to zase letěl pryč a ještě více podněcoval koťátko.
Kupidíček si nevšiml, jak proběhl známé hřiště, pak fotbalové pole, obchody, ordinaci, domy, které neznal. Utekl poměrně daleko a najednou se ocitl úplně vyčerpaný na neznámém dvoře vysokých, vysokých panelových domů. Tam konečně dostihl kořist. Koťátko bylo velmi zklamáno, když si uvědomilo, že vůbec nepronásledoval motýla, ale jen obyčejný list, byť tak neobvyklé barvy.
Vítr vál silněji a začal první listopad v Kupidíčkově životě. Listy se podivně tančily v proudech vzduchu, bylo jich čím dál víc a víc. Byla to neuvěřitelná podívaná! Kupidíček byl ještě tak malé koťátko, že takový malý listopad stačil na to, aby ho zasypalo listy přes hlavu. Vystrčil růžový nosíček zpod hromady listů, pak jedno ouško a poslouchal, co se děje kolem.
Zdálo se mu, že někde velmi blízko tupotají malé kočičí tlapky. Kupidíček si myslel, že je to jeden z jeho bratří nebo sester, a rozhodl se nečekaně vyskočit z úkrytu. Když se zvuk tlapek přiblížil, Kupidíček se odrazil co nejsilněji a vyskočil s hlasitým a válečnickým: "Mňau!".
Ukázalo se, že kolem procházela malá rezavá chlupatá kočička. Neznala Kupidíčka a když se něco objevilo z hromady listů, velmi se vyděsila a schovala se pod nejbližší auto.
Kdo jsi? – překvapeně se zeptal šprýmař.
Ale nikdo mu neodpověděl. Kupidíček tiše přistoupil k autu a podíval se pod něj, ale nespěchal si přiblížit.
Proč ses tam schovala? Nejsem přece zlý pes, jen jsem si chtěl udělat legraci. Myslel jsem, že je to někdo z naší rodiny, – veselě řekl koťátko.
Z jaké rodiny? – pískl tenký hlasek zpod auta.
Z naší rodiny. Nejsem z tohoto dvora. Abych byl upřímný, ani nevím, jak jsem se sem dostal.
Kočička opatrně vylezla zpod auta a začala si pečlivě olizovat tlapky.
Vyděsil jsi mě. Jsem Lóra. Bydlím tady nedaleko, – řekla s nějakou podivuhodnou něhou v hlase. Jako by ze strachu nezůstala ani stopa.
Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Vlastně jsem chtěl, ale ne tebe. Zkrátka, prosím tě, promiň mi. Nevíš, jak se dostanu do dvora, kde stojí malé domy?
To je ten dvůrek u fotbalového hřiště? Ano, vím, jak se tam dostaneme.
Pomoz mi, prosím, najít cestu domů. A já ti představím svou rodinu.
Dobře, pojďme.
Lóra a Kupidíček se vydali domů. Cestou koťátko vyprávělo, jak si spletlo javorový list s krásným motýlem. Lóra se nesmála. Samozřejmě věděla, co je podzim, protože byla o něco starší než Kupidíček, ale také se jí líbilo pronásledovat "podzimní motýly".
Když se kotata přiblížila k domu, viděla znepokojenou mámu a tátu Kupidíčka. Ukázalo se, že ho už dlouho hledá celá kočičí rodina. Kupidíček se omluvil a představil rodičům a bratům se sestrami svou novou známou. Lóra byla ráda, že vidí ostatní koťata. Poté, co se seznámila s každým, řekla Kupidíčkovi:
Máš velkou rodinu – to je skvělé, – zdálo se, že Lóra mluví trochu smutně.
Ano, a ty nemáš? – Kupidíček ani netušil, že někdo nežije v tak obrovské rodině jako on.
Ne, my s mámou žijeme sami v velkém bytovém domě. Mám majitele, starají se o nás, ale chybí mi přátelé.
Takže jsi domácí kočička? – Kupidíčkovi se překvapením otevřely oči.
Ano, ale mohu si chodit procházet sama. Když se chci vrátit – stačí jen mňoukat pod oknem.
To je skvělé! – zděšeně řekl koťátko.
Skvělé je mít takovou velkou rodinu. Všechny moje bratry a sestry rozdali různým domům. Ani nevím, kde teď jsou, – zdálo se, že Lóra je ještě chvíli od pláče.
Nebuď smutná! Chceš chodit k nám hrát každý den? A my ti budeme jako bratři a sestry! – radostně navrhl Kupidíček.
Opravdu? – plaše se zeptala.
Samozřejmě! – radovali se Kupidíček přiběhl k Lóře a políbil ji na mokrý nosíček.
Ó... – styděla se.
Lóra zvedla svou měkkou chlupatou tlapku a dotkla se Kupidíčka:
Ty vádíš! – řekla a ponořila se s hlavou do hromady listů.
Aha! – vykřikl za ní Kupidíček.
Vítr zvedl spadané listí a opět ho začal točit. Koťata běhala, pronásledovala se navzájem a válela se v podzimním listí. Takto jeden malý červený "podzimní motýl" pomohl mladému stydlivému koťátku potkat nového přítele.
A kdo ví, možná se Kupidíček a Lóra jednoho dne sami stanou mámou a tátou pro tucet barevných chlupatých koťat, a každé bude mít na zádech malou skvrnu ve tvaru srdce.
