Žili-byli dědeček s babičkou.
Nemohl bych poprosit Babičku, ať upeče kolobouka?
Pomyslel si Dědeček, hned slezl z lavičky a šourajíc děravými valaškami se dovlekl k chaloupce.
Hlasitě práskl dveřmi, chatrné stěny se zachvěly, ale Babička nereagovala — právě procházela další úrovní ve hře "Přitáhnout Koščeje". Koščej se nepřitahoval a Babička už začínala být naštvaná. Dědeček situaci hned vyhodnotil, pochopil, že teď bude určen jako hlavní příčina neúspěchů, ale rozhodl se neustoupit.
Poslyš, Babičko, nemohli bychom upéct kolobouka?
Začal nesměle, v duchu doufaje, že ho neuslyší a vše dobře dopadne.
Ale Babička uslyšela a odtrhla se od obrazovky, reagovala překvapivě klidně:
Ty co, Dědku, jaký kolobouk? To je technicky nemožné. Kde vezmu správný druh mouky? Pokud si pamatuji recept, musí se seškrabovat ze stodoly a vymést ze spižírny. Máš snad stodolu nebo se ti náhodou objevila spižírna? Ty asi ani nevíš, co to je, máš malý rozhled, protože neumíš používat Google! Takže souhlasíš s dortíkem a moc nepočítej s velkým, vždyť nemáme ve sklepě zásoby jako v Albertu!
Dědeček se po kolikáté podivil technické zdatnosti své manželky a s radostí souhlasil s dortíkem. Babička se svižně sebrala a odšoupala do kuchyně. Tam pobíhala od skříně ke stolu, od stolu k plotně a brzy už to vonělo dobrotami, zašuměl mixér, vzedmula se bílá vanilková pěna.
Dortík se povedl náramně. Malý sice, ale velmi lákavý.
Ať se nasákne.
Řekla Babička se spokojeným výrazem prohlížejíc si plod své práce.
Postavila dort na parapet a znovu se ponořila do sladkého světa elektronických her, stále vytrvale se pokoušejíc přitáhnout Koščeje. Dědečkovi nezbylo než pozorovat babičina záda v květovaném županu a poslouchat bojové pokřiky, které čas od času vydávala jeho vroucně milovaná manželka. Brzy se úplně nudil a začal podřimovat v křesle při Babičiných výkřicích.
Dortík na parapetu se nasákl, ožil, převrátil se na bok, který nebyl nasáklý krémem, spadl na trávu pod oknem, chvíli poležel a skutálel se po pěšince.
Nestihl daleko ukutálet, když uviděl, že mu naproti něco skáče. Při bližším pohledu se skákající předmět ukázal být živým zajícem.
Zajíc až ztrnul překvapením, když uviděl dortík kutálející se po pěšince.
Hej ty, cukrářský zázraku, kam se kutálíš, zastav, sním tě!
Taky že ne, to bys chtěl! Pohádek jsi evidentně přečetl moc! Ležel jsem na sluníčku, nasákl se, odpočinul si, z parapetu jsem se skutálel, po pěšince jsem se rozběhl. Dědečka jsem rychle uspával, Babičku jsem utopil v internetu. A ty, Zajíci, mi vůbec nepřekážíš.
Zatímco Zajíc pohyboval ušima a snažil se pochopit, co slyšel — něco o Babičce úplně nepochopil, Dortík šmyk a zmizel za pařezem.
Kutálí se Dortík dál. Vidí, že zase někdo vpředu míhá. Postava větší než zaječí. Hele! to je Vlk!
To je k zbláznění, dřív nebylo od koloboukův průchodu, a teď se tady kutálejí dortíky pod nohama. Dát si svačinu?
To mnou ses chtěl, Šedý, nasvačit?
Proč se ptáš, tady přece není nic jiného k jídlu.
Ani na to nemysli! Mám v sobě tolik cholesterolu, že i Babička s Dědečkem si to rozmysleli mě sníst! Nechtěli umřít předčasně. Prostě mě vyhodili z okna, tak jsem se skutálel, a co jiného mi zbývalo?
Vlk se zamyslel.
A co kousek? Z jednoho přece nic nebude? – řekl nesměle.
Poslyš, Šedý, tebe život ničemu nenaučil. Ocas ti už dávno narostl? Po zimním rybaření s Liškou?
Nečekaje, až Vlk dokončí ohmatávání svého ocasu, Dortík se předvídavě skutálel do zarostlé jámy.
Když se Dortík vykutálel z jámy, Slunce už zapadalo a na mýtince, nastavující břicho posledním už nepálícím paprskům, ležel Medvěd. Dortík trochu špatně odhadl a narazil přímo do jeho boku. Nicméně včas stačil odskočit a Medvěd ho nestihl zahrábnout tlapou.
Co to je? Dortík? Liška ti mě snad poslala jako dárek?
Jasně, pošle! Já tady trénuju na rychlost! A ty mi překážíš. Rozvalil ses tu jako v zoo. Tady nejsou jednotlivé klece!
No tak se nezlob, trénuješ, tak trénuj! Už vstávám, už odcházím. Tak se kutálej, když uvidíš Lišku, pozdravuj.
Dobromyslně zabručel Medvěd.
Dortík se zasmál medvědí prostotě a pokutálel se dál. Sluníčko zapadlo a les zahalil soumrak. Dortík si nevšiml, jak se k němu někdo přikradl zezadu.
Výborně! Kouzelně! Skvěle! Dortík na pěšince!
To byl hlas Lišky.
Tobě, Ryšavá, Medvěd posílá pozdrav.
Co tam mumlíš? Nic neslyším. Tak se kutálej sem blíž. Neboj se, já mám cukrovku, přejedla jsem se koloboukův. Takže ty mě jako produkt nezajímáš, nepřitahuješ mě, chápeš? Tak hýbej svými krémovými korpusy! Nemám čas tady od tebe přijímat pozdravy, čeká na mě Vlk u kurníku!
A právě že nečeká!
radostně zavřískl Dortík, kutáleje se k Lišce.
Právě že nečeká, prochází se po pěšince, takže se s těmi slepicemi vyrovnej sama…
Dortík nestihl domluvit. Liška se sklonila níž, otevřela tlamu dokořán a Dortík ani nestihl pochopit, že se už nekutálí po pěšince, ale pohybuje se jícnem Lišky.
A proto nestihl ani přemýšlet o tom, k čemu vede přílišná touha ukázat svou informovanost.
