Malý Honza žil v malém městečku ve vlastním domě společně s mámou a tátou. Chlapec chodil do první třídy a už se dokonce naučil psát a číst. Honza byl velmi talentovaný, krásně zpíval, hrál na housle a uměl rychle sčítat čísla v hlavě. A malý Honza měl také nejlepšího kamaráda — poníka, který se jmenoval Bolík. Rodiče mu ho dali k narozeninám za to, že je takový šikovný.
Honza se kamarádil s dívkou Marií, která bydlela nedaleko od něj. Neměla tak velký dům a rodiče jí nemohli koupit všechno, co by chtěla. Často přicházela hrát k chlapci a nejvíc ze všeho milovala hladit poníka, který se vždy radoval z její návštěvy.
Jednoho dne, v létě, když měly děti prázdniny, Marie opět přišla si hrát s kamarádem.
Ahoj, Honzo! Tak jsem se stýskala po Bolíkovi, můžu si s ním hrát a nakrmit ho? — zeptala se dívka.
Honza vždy dovolil své kamarádce hrát si s poníkem, proto ochotně souhlasil.
Samozřejmě, Marie! Od rána jsem ho ještě nekrmil, věděl jsem, že přijdeš, a netrpělivě jsem tě čekal.
Odpověděl chlapec.
Sebrali ve stodole velká červená jablka a trochu slámy a děti se vydaly do stáje. Honzův táta choval krásné plnokrevné koně a poník bydlel tam s nimi.
Když přišly ke svému kamarádovi, děti ho nakrmily a vypustily na trávu. Honza vždy rád pozoroval, jak si Marie hraje s Bolíkem, byla k němu velmi něžná a vždy se smála.
Jak je zábavné běhat s ním pod širým nebem! Je to opravdový kamarád a nikdy nás nenechá ve štychu.
Vždy říkala dívka Honzovi.
Tak plynuly dny. Marie každý den navštěvovala své kamarády a Honza ji vždy ráno čekal, aby nakrmil Bolíka různými pamlsky.
Jednou ráno se Honza probudil a jako obvykle se podíval z okna. V tu dobu už na něj Marie obvykle čekala na mýtině, která byla vidět z okna Honzova pokoje. Uplynula hodina, druhá, a chlapec se rozhodl podívat, jestli už není Marie ve stáji a prostě na něj nečekala.
Honza se vydal k tátovým stájím. Po cestě vzal jablko a slámu, Bolík měl rád dobré jídlo. Když otevřel dveře, chlapec nevěřil vlastním očím — Bolík tam nebyl a Marie také ne.
Táto! Táto, kam se poděl Bolík?
Zakřičel Honza.
Jak kam? Ráno jsem ho viděl. Dokonce jsem ho schválně nekrmil, věděl jsem, že brzy přijdete s Marií.
Odpověděl táta.
Ale není tady! Copak ho někdo ukradl? Kdo to mohl být!
Pokračoval Honza v křiku.
Počkejme chvíli. Třeba dokázal otevřít dveře a prostě šel na procházku.
Navrhl táta.
Ne, to je vyloučené. Vždy na mě čekal a nikdy sám nevycházel!
Honza se rozplakal, protože Bolík byl jeho nejlepší kamarád. A chlapec byl také smutný, že dnes nepřišla Marie na návštěvu a nemá se s kým podělit o svůj žal.
Uplynulo několik dní, ale poník se nevrátil. A Marie už ani jednou nepřišla. Honza si pomyslel, že možná dívka odjela s rodiči k babičce na návštěvu, hodně o ní vyprávěla a chtěla k ní na prázdniny.
A pak jednou, když se Honza jako obvykle probudil a rozhodl se podívat z okna, náhle uviděl Marii.
Marie! Maruško, konečně jsi se vrátila, musím ti toho tolik vyprávět.
Zakřičel chlapec.
Ale Marie neslyšela, mířila směrem k lesu a v rukou měla velkou tašku.
Honza se rozhodl ji dohnat, tak se stýskalo po kamarádce. A také jí velmi chtěl vyprávět o Bolíkovi, protože i ona si k Honzovu poníkovi velmi připadla.
Chlapec běžel ze všech sil, chtěl dívku dohnat co nejrychleji. Ale když se přiblížil trochu blíž, náhle zůstal stát jako omráčený — na mýtině stál Bolík a vedle něj seděla Marie. V rukou měla spoustu jablek a slámu.
Marie! Maruško, našla jsi ho! Jaká jsi šikovná!
Zaradoval se chlapec. Marie, když uviděla Honzu, úplně zmatená.
Ahoj, Honzo. Musím ti říct něco hrozného. Vždy jsem si tak přála mít takového poníka jako ty. Ale moji rodiče řekli, že mi ho nemohou koupit, je to moc drahé. Tak mi chybí!
Ale proč jsi mi to neřekla? Vždyť jsem ti dovolil si s ním hrát a přicházet, kdy chceš. Přece jsme kamarádi a vždy jsem ti rád.
Divil se Honza.
Dívka nemohla nic odpovědět. Chápala, že udělala špatně, že Honza kvůli jejímu činu velmi trpěl.
A víš co, Marie. Dám ti ho. Vidím přece, jak ho miluješ a jak jsi k němu připoutaná. Teď budu já chodit k vám na návštěvu a Bolíkovi bude u tebe dobře, že ano?
Náhle řekl Honza.
Ale jak to?
nevěřila svým uším dívka.
Honzovi bylo Marie tak líto. Vždyť jí opravdu nikdy takového poníka nekoupí, a přitom ho tak miluje. Je to velmi hodná dívka, Bolíkovi bude u ní dobře. Bude se o něj starat, krmit ho a chodit s ním na procházky.
Od té doby Bolík bydlel u Marie. Samozřejmě, Honza po něm měl stýskání, ale ještě víc se radoval, že pomohl své kamarádce a udělal všechno pro to, aby byla šťastná.
Čtením pohádek se učíme dělat dobro. Honza učinil ušlechtilý čin a byl na sebe hrdý. Splnil Mariin sen!
