V předvečer Vánoc se malá víla spustila z nebes do malého uralského městečka, kde panovala sněhová zima s mrazivou chladností. Stromy byly oblečeny v bílé měkké kabáty a závěje byly tak vysoké, že bránily pohybu jak automobilům, tak lidem.
Víla poprvé přiletěla na zem a všechno kolem bylo neobvyklé a zajímavé. A proto se čarodějka velmi chtěla podělit se svými přáteli a splnit jejich sny. Když přistála na větvi stromu u ptáka, který se třásl zimou, víla promluvila.
Ahoj! Kdo jsi? Zmrzneš?
Červenka s červeným hrudníkem pomalu otočila hlavu a podívala se na malinkou-malinkou průhlednou dívku.
Fíu-fíu-ů-ů, jsem červenka. Venku je silný mráz. Mám zimu, chci jíst. A ty kdo jsi?
Jsem malá víla, spustila jsem se na jednu noc z nebes na zem, abych pomohla svým přátelům. Budeš můj přítel?
Jak to: ptáka víla — přátelé. To se stává? Ale když chceš, tak budu tvůj přítel!
Co ráda jíš? — tiše se zeptala zvědavá čarodějka.
Bylo by hezké klovat chlebové střípky nebo zrna a zahřát se.
Malá víla se vznášela vysoko na oblohu, točila se jako vřeteno, a mráz začal ustupovat. Na ulici se oteplilo a ze nebe na strom, kde seděla červenka, začaly padat chlebové střípky a zrna.
Děkuji ti, vílo! Fíu-ů-ů, fíu! — vesele cvrkala červenka.
Na shledanou! Uvidíme se příští rok! — křičela čarodějka, když odlétala.
Červenka slezla z větve do sněhu a začala klovat střípky. K ní se připojili i další ptáci zimního parku.
Odkud tolik jídla? Odkud takové bohatství? — hlasitě se ptali jeden přes druhého.
Kouzlo! — odpověděla jim červenka.
Letěla víla a viděla: sedí rezavá kočka na parapetu velkého domu a hlasitě mňouká, třese se. A za sklem zní hudba a stíny se pohybují po zdi.
Ahoj! Kdo jsi? — přisedla si vedle kočky a zeptala se víla.
Jsem kočka Murka, sedím pod oknem a majitelé slaví a zapomněli na mě. Mňoukám, ale neslyší mě. Kdyby aspoň otevřeli okno, rychle bych se dostala do pokoje.
Pojďme si být přátelé! — navrhla čarodějka.
Pojďme! Jak se jmenuješ?
Víla.
Jak jsi malá, — a kočka olizla růžovým jazyčkem novou kamarádku.
Teď se vznáším a pokusím se otevřít okno, ty se připrav na skok.
Víla se rychle-rychle točila jako vřeteno a přiletěla k oknu. Okno se otevřelo a Murka skočila dovnitř.
Děkuji ti, kamarádko! — mňoukala Murka, přitiskla nos na studené sklo.
Na shledanou! — odpověděla víla.
Letěla dál a viděla: na ulici je tma, vichřice, mráz treskavě kouše a muž sedí sám v sněhu u zastávky. Čarodějka k němu přiletěla a přisedla si na jeho studený nos.
Není vám dobře? Zmrzli jste?
Srdce mi selhává a doma jsem zapomněl lék, — sotva slyšitelně šeptal.
Jak vám mohu pomoci?
Musím zavolat záchranku, — sotva vymohl slova a zavřel oči.
Co dělat? — zmatla se víla. — Jak zavolat záchranku — to nevím. Musím se někoho zeptat.
Právě v tu dobu přijel městský autobus a z něj vystoupili cestující.
Podívejte, támhle sedí muž v sněhu. Možná usnul? — řekl někdo.
Opilý, určitě! — hlasitě a zlě prohlásila stará žena.
Právě v tu chvíli k jejímu nosu přiletěla víla.
Není opilý, je nemocný, — křičela čarodějka ze všech sil.
Ano-ano, je nemocný, — náhle se zastavila žena, sама si neuvědomujíc, odkud se v její hlavě vzal ten jemný hlásek. — Hned zavolám záchranku a počkám, až přijede.
Tak je to správně! Nejste zlá, jen si to předstíráte, — prohlásila víla a vzlétla vysoko-vysoko. Žena její slova slyšela. Ohlédla se, ale nikoho neviděla.
Vánoce. Kouzlo. Zázrak... — překvapením pronesla a vytáčela «103».
