Davno se stala tato příhoda. V lese žilo malé tygřátko se svou maminkou. Bylo to rozmazlené, neposlušné a všechny kolem sebe uráželo.
Ach, jak si s ním nechtěly hrát medvídě, zajíček a lišáček. Nelíbilo se jim, že tygřátko jim bere hračky a neustále se s nimi hádá, i když má nerecht. A hlavně ― bylo to strašně rozmazlené.
Jakmile maminka zavolala domů během hry nebo mu nedovolila vzít si věc, která se mu líbila, tygřátko začalo dupat, křičet, mávat tlapkami tak, že chudá maminka na všechno přistoupila. Navíc jí bolelo od silných tlapek jejího synečka.
Tygřice už nevěděla, jak si poradit s rozmarností svého dítěte. Velmi milovala své mládě a přála si, aby vyrostlo v dobrého přítele a skutečného tygra-ochránce.
Jednoho teplého letního večera si tygřátko a maminka sedli k večeři. Darebák zase začal dělat neplechy, strčil do talíře tak, že skoro spadl na zem. Maminka smutně povzdechla a přitáhla si ho zpět k malému.
Miláčku, sněz aspoň lžičku, já jsem se pro tebe snažila, ― řekla jemně, ― zkus to, co maminka připravila. Nebuď tvrdohlavý, buď hodný chlapec.
Ale tygřátko znovu strčilo talíř pryč, zavrtělo hlavou a mávalo tlapkami.
Nechci! Nebudu! ― křiklo. ― To není chutné! Nechci! Nebudu!
Ale ani jsi to neochutnal. Jak můžeš říkat, že to není chutné? ― nevzdávala se maminka.
Sotva se jí podařilo synečka nakrmit. A malý, spokojeně si olizující tlapky, si lehlo do postýlky a sladce zívlo.
Nechci spát, nebudu… ― mumlalo.
Spej, můj milý, je čas odpočívat, ― řekla tygřice.
Přikryla synečka dekou, políbila ho a, podívajíc se oknem na hvězdné nebe, se chystala opustit pokoj.
Bylo by lepší, kdybych byl úplně sám. Hrál bych si, jak dlouho bych chtěl, a nespával bych, když se mi nechce. Jak by bylo hezké být samotný, ― mumlalo tygřátko usínajíc.
Hloupý můj, ještě nevíš, jaké je to být samotný, ― odpověděla maminka a zavřela dveře jeho pokoje.
Přišlo ráno. Sotva se nasnídalo, tygřátko vyšlo na procházku na lesní louku. Maminka mu nedovolila chodit daleko od domu, ale velmi se mu chtělo dostat se k potůčku a poslouchat zpěv ptáků.
Malý, samozřejmě, běžel k potůčku. Jeho srdce bušilo radostí. Lehlo si na vonné louce a poslouchalo hudbu lesa a vody. Najednou se mu dostalo do uší nádherná píseň ― nová, výjimečná, s níž se dosud nikde nesetkalo. Tygřátko se rozhlédlo, ale nikoho nevidělo.
Kdo je tady? Kdo tak krásně zpívá? Ukažte se, zpívejte mi ještě! ― křiklo zvířátko.
Ahoj! Já jsem slavík, ― ozvalo se najednou zeshora. ― Zpívat mám rád. Ale tobě bys měl spěchat domů a omluvit se mamince a přátelům za to, že jsi je urážel. Já vím všechno v lese. Viděl jsem, jak jsi mával tlapkami na maminku a rozmaroval se. Jak jsi bral přátelům hračky. To není hezké. Přijdeš o přátele. A máš jen jednu maminku. Být samotný je velmi smutné a těžké.
Tygřátko zvedlo hlavu a vidělo před sebou nenápadného šedohnědého ptáčka.
Ty mě máš učit?! ― zasmálo se tygřátko. ― Mám krásnou a zářivou srst. Není jí rovné v našem lese! A ty máš pírka, která nejsou nic zvláštního. Můj řev všem vzbuzuje strach a nikdo si mě netroufl by urážet! A ty jsi malý a každý tě může urážet. Není v tvé krásné písni nic děsivého. Nemáme si o čem povídat, slavíku. Sbohem!
Slavík zavrtěl hlavou.
Sbohem, tygřátko! Ale pamatuj: pýcha k ničemu dobrému nevede. Střez se, ― řekl pták a zmizel v listí.
Právě se tygřátko chystalo jít domů, když uvidělo lovce. Otočilo se a běželo, jak to jen šlo. A lovec ho pronásleduje, už ho skoro chytí… Malý plakal a křičel, jak to jen šlo.
Slavíčku, odpusť! Pomoz mi vrátit se domů k mamince, uniknout!
V tu chvíli přiletěl slavík a zapěl svou nádhernou píseň. Lovec si vzpomněl na svou vlast, poslouchal známé tóny a rozhodl se tygřátko nepoužívat.
Slavík si sedl vedle malého a pozorně ho prohlédl ― není-li zraněn. Darebák seděl, vinen sklonivší hlavu.
Odpusť, slavíčku, že jsem tě urážel. V tvé písni je skryta mnohem větší síla než v mém řevu. Kdyby ne ty ― už bych neviděl svou maminku, seděl bych teď v kleci. Děkuji, že jsi přiletěl na můj volání. Slibuju, že se už nebudu chovat jako dřív.
Slavík se podíval na tygřátko a povzdechl si.
Co bylo, to pryč. A já jsem nemohl jednat jinak: není hezké urážet ty, kdo jsou menší a slabší. Není hezké brát matce syna. Neboj se ničeho, tygřátko. Jdi domů a já poletím vedle tebe, abych se ujistil, že tě nikdo nemůže urážet. A pokud si mě chceš najít a poslechnout mou píseň ― přijď k potůčku. Budu rád tě vidět.
Tak se spřátelilo tygřátko a slavík. Často běhalo tygřátko k potůčku, aby poslouchalo píseň přítele a vyprávělo noviny. A bylo o čem povídat: darebák se napravil, omluvil se přátelům a už nikoho neurážel. Teď všichni rádi s ním hráli.
Darebák se omluvil i mamince. Začal jí pomáhat a už se nerozmaroval. Maminka je sama a velmi ji miluje. A maminka ho miluje a nelze ji urážet.
Takto nádherná píseň nenápadného slavíka zachránila tygřátko před lovcem a pomohla mu být lepší. Vyrostlo v laskavého a odvážného tygra ― skutečného přítele a ochránce slabých.
Věřit nebo nevěřit této historii ― rozhoduje se jen vám, milí čtenáři. Ale často se mezi námi setkáváme s těmi, kdo jsou podobní tygřátku a slavíkovi.
