V jednom tichém parku na okraji malého města žila mladá labuť neobyčejné krásy. Ale ani její hejno, ani ostatní ptáci v ní neviděli nic zvláštního.
Nenosila hlavu pyšně vztyčenou, jak bylo mezi labutěmi zvykem. Neuměla zpívat jako slavík u rybníka. A sama sebe považovala za vrabce, protože ji nikdo z procházejících v parku nevšímal. Zato ostatní labutě byly milované, často je malíři kreslili na pozadí letních úsvitů a západů.
Mladá ptáka naslouchala každému šustotu, počítala kroky lidí procházejících parkem, provázela pohledem prolétávající příbuzné — jakoby hledala příbuznou duši. Být totiž sám je velmi těžké.
Labuť snila o skutečném příteli, ale nikdo se nezastavil, aby s ní promluvil. Nechápal, proč se to děje, a velmi smutnil.
Jednoho raného letního rána přišel k rybníku hudebník s flétnou a zahrál si svou oblíbenou melodii. Byl smutný: nedávno přijel do města a byl úplně sám. Hudebník si myslel, že někdo, když uslyší píseň, se s ním bude chtít spřátelit.
V tu dobu se labuť připlula k břehu. Když si všiml ptáka, člověk nepřestal hrát. A náhodný divák poslouchal pozorně a zdálo se mu, že na světě nemůže být nic krásnějšího než tato melodie.
Když skončil hrát, hudebník vytáhl z tašky kousek chleba a podal jej labutí.
Neboj se, neublížím ti. Líbila se ti melodie? Je nádherná. Vezmi si chlebíčka. Určitě máš hlad. Jak jsi krásná! Opravdu, krásnější ptáka jsem neviděl.
Labuť cítila, že před ní stojí dobrý člověk a natáhla krk, aby vzala kousek z jeho ruky. Když skončila jíst, pozorně se podívala na hudebníka, otočila se a odplavala si.
Na shledanou, můj nádherný příteli! Doufám, že se ještě setkáme. V tomto městě mám hrát v orchestru. Budu sem chodit, dokud to počasí dovoluje.
Dlouho labuť přemýšlela nad slovy člověka o tom, že je krásná. Když se podívala na své odraz ve vodní hladině, poprvé viděla sice ne nejkrásnější z labutí, ale také ne vrabce. Zdálo se jí, že v ní je něco zvláštního, jen si nemohla uvědomit co.
Čas plynul, nenápadně se blížil podzim. Hudebník stále přicházel hrát na břeh a labuť se plula na zvuky flétny. Člověk a ptáka se spřátelili. Zdálo se, že si rozuměli, jako nikdo jiný na světě.
Ale všemu přichází konec. Hudebník se na to, přiznám si, připravoval: věděl, že na podzim labuť odletí do teplých krajin. To se neměnně děje rok co rok. Nádherné ptáky nejsou stvořeny pro zimní mrazy.
Nadcházející rozluka každým dnem více plnila duši flétisty smutkem. A bude si ho jeho přítel pamatovat, až se vrátí z teplých krajin na jaře?
Konečně přišlo ráno, kdy měly labutě odletět na jih. Naše labuť, jako vždy, se držela od hejna stranou. Právě se měly nádherné ptáky vzlétnout do nebe, když náhle z křoví u břehu zazněl šustot.
Ptáka si myslela, že to přišel její přítel dříve, ale kroky hudebníka byly plynulé a tiché, úplně nepodobné této hrubé chůzi. Lovci!
Chytali ptáky na prodej, bolestivě je raňovali a oddělovali od rodiny. Labuť vykřikla svým druhům, jak jen mohla, aby se zachránili, a vrhla se proti střelcům. Uslyšelo ji hejno a odletělo od nebezpečí.
Naše labuť se odvážně střetla s lovci a sotva se ubránila. S raněným křídlem se schovala před zvědavýma očima za strom u rybníka. Byla rozrušená, protože už se nemohla vzlétnout, ale šťastná, že zachránila ty, které přes všechno považovala za přátele.
V tu dobu přišel k rybníku hudebník. Uslyšev přítele, labuť vyplavala zpoza stromu. Flétista byl rád, že vidí ptáka, ale bylo mu nejasné, proč s ostatními neodletěla.
Je s tebou všechno v pořádku? Co se stalo?
Labuť nemohla příteli odpovědět, jen smutně se na něj podívala do očí.
Hudebník všechno pochopil, když viděl na bílém křídle červenou skvrnu. Přistoupil k okraji vody a podal labutí ruku. K překvapení se ptáka připlula a přitiskla hlavu na jeho ruku.
Začíná být chladněji, rybník se brzy zamrzne. Přijdou mrazy, které ještě neznáš. Neměl bys tady zůstávat, pojď se mnou. Vyléčíme ti křídlo. Budu ti hrát na flétnu. A na jaře se sem vrátíš. Velmi tě prosím, neboj se, — tiše řekl hudebník.
Člověk věděl, že pyšnou volnou ptáku si za sebou nedonutí. A bez pomoci by raněná labuť zahynula. Hudebníkovi se stalo smutno, pomalu vstal a pomalu se vydal po cestičce směrem k domu.
Náhle za ním zašustělo listí. Když se obrátil, hudebník viděl labuť, která za ním plácala. Oba na chvíli zůstali nehybní, a pak flétista vzal přítele do náruče, protože cesta byla dlouhá.
Jak jsem rád, že mi věříš! Můj dům se ti bude líbit, a na jaře se sem zase vrátíš. Víš, viděl jsem, jak odletělo hejno. Vychází najevo, že jsi všechny zachránil. Ty jsi skutečný přítel, a v tom je tvůj rozdíl od ostatních. Ty jsi zvláštní labuť, nejkrásnější ze všech… A tady je můj dům, došli jsme.
Hudebník si pro hosta připravil útulný koutek, nalil vodu a nakrmil ji kaší, a pak ošetřil křídlo. Tak spolu žili.
Flétista hrál ptáce nádherné melodie a ona se rychle zotavovala. Péče přítele se stala nejlepším lékem. Navíc teď labuť přesně věděla, v čem spočívá její jedinečnost: uměla se přátelit a byla připravena udělat cokoliv pro ty, které milovala. I když s ní nechtěli komunikovat a považovali ji za nezajímavou.
Na jaře se ptáka úplně uzdravila. Stalo se teplo, jeden po druhém se hejna vracela z jihu. Jednoho rána se hudebník přiblížil k příteli a podíval se jí do očí.
Víš, venku je nádherné počasí. Rybník už přivítal tvé přátele, a myslím, že ty bys je také ráda viděla. Nešli bychom si do parku?
Flétista otevřel dveře a vydal se po cestičce vedoucí k rybníku. Labuť za ním kráčela.
Když viděla své hejno, ptáka se radostně vrhla k rybníku. Ale náhle se obrátila a smutně se podívala na přítele. Hudebník všechno opět pochopil.
Jdi k nim, určitě se na tebe těšili. S nimi se ti bude lépe. Jsi nádherný přítel, a doufám, že se ti v mém domě líbilo. Leť vysoko, buď šťastná, má nádherná labuť, nezapomenu na tebe. Možná budu mít štěstí a ještě tě uvidím, jak se ke mně plaveš na zvuky flétny.
Labuť na rozloučenou spustila krk a podívala se na hudebníka pohledem plným vděčnosti za pomoc a přátelství.
Hudebník byl také vděčný ptáce za lekci odvahy, upřímnosti a věrnosti. V jeho duši se usadilo něco důležitého, naplňujícího každou jemnou strunu jeho srdce zvláštním světlem a teplem.
Hejno přivítalo bratra radostnými výkřiky. Každá labuť mu vděčila za život. Každá si pamatovala, jak se bez sebemenšího váhání vrhla na obranu rodiny proti lovec. Od té doby naše labuť nikdy nebyla sama.
A její věrný přítel hudebník stále přicházel k rybníku. Jen zima jim na chvíli bránila v setkávání.
Tuto úžasnou historii mi vyprávěl teplý letní vítr. Věřit tomu, že se to, co je napsáno, skutečně stalo, je jen na tobě, drahý čtenáři. Ale když se procházíš u rybníka a pozorují labutě, poslouchej: neozývá se poblíž flétna? Možná uvidíš také labuť, která spěchá po vodní hladině k hudebníkovi.
Pokud ještě nemáš věrného přítele — podívej se kolem sebe. Možná už na setkání s tebou čeká. A pokud máš takového člověka, pevně ho objímej a daruj mu svůj čas a teplo své duše. To je to nejcennější, co můžeme dát těm, kteří nám jsou drazí.
