Slunce se líně klánělo k západu. Stíny stromů se stávaly stále delšími. Vedro pomalu ustupovalo. Zafoukal svěží vánek, stromy zašelestily svým listím. Ptáci kroužili v letu, tu mávali křídly, tu zamírali, tu se vznášeli ve vzduchu.
Žlutooké kopretiny, které rostly na louce, se zakývaly a zvedly své hlavičky výš, jako by se snažily lépe zaslechnout, o čem ptáci nahoře zpívají. Prošel teplý letní déšť a ještě nevyschlé kapičky, které jako stříbrné perly se leskly na trávě. Pestrá slepička vyvedla svá kuřátka na procházku. V dálném koutku louky pro ně vyhrabávala z vlhké země červíky.
Kuřátka se tlačila kolem matky v očekávání kořisti a pípala potěšením tenkými hlasy:
Pí-pí-pí, pí-pí-pí.
Dvě kuřátka současně uviděla plazícího se červa a jedno z nich vykřiklo:
To je můj červík! Já jsem ho viděl první!
Ne. To já jsem ho našel!
Odpovídá druhé.
Můj červík!
Ne, můj!
Zatímco se hádala, červík uprchl na bezpečné místo.
Kuřátka se sice vrhla za ním, ale po něm ani stopy.
A mezitím jedno neposlušné hloupé kuřátko odešlo daleko od maminky slepice a zůstalo samo, ztratilo se v husté trávě a žalostně zapípalo.
Toto pípání uslyšela sousední kočka, která se hřála na sluníčku pod keřem. Ohlédla se, lehla si na břicho a začala se podél keřů plížit ke žlutému kuřátku, podobnému kvetoucí pampelišce. V tu chvíli poblíž nikdo nebyl a kočce nic nebránilo uskutečnit její zlý úmysl. Teď zamrzla, jen lehce pohybovala konečkem svého dlouhého ocasu. Zřejmě se připravovala k rozhodujícímu skoku.
Ale ukázalo se, že kočka nebyla na louce úplně sama. Poblíž, na starém rozvětveném stromě, seděla vrána. Vždycky věděla o všech událostech, co se v okolí dějí. Všechno o všech věděla a dokonce o sobě složila písničku:
Já jsem vrána, všechno vím,
Všechno umím, rozumím.
Vám to také povím já,
Jak co dělat ukážu.
A i teď všechno viděla a zdálo se, že čeká, co bude dál. A možná sama chtěla kuřátko ukrást — i to se stává. Kdo ví, co ta černá loupežnice zamýšlela… Jenže najednou pronikavě zakrákala, sletěla z větve a vrhla se na rezavou kočku.
Kočka překvapením vyskočila, srst na jejím hřbetě se zježila, ocas se zvedl jako trouba a dala se na útěk: prosmýkla se do houští hustého keře.
A co vrána? Teď se zřejmě vrátí ke kuřátku…
Ale ne, mávnutím širokých křídel udělala kruh nad loukou a odletěla pryč.
A pestrá slepička mezitím zpozorovala, že ne všechna její kuřátka jsou u ní. Znepokojená začala kdákat, oběhla celou louku, nahlédla pod každý keřík, a když přiběhla k porostům vysoké trávy, uviděla, že se tam někdo hýbe.
Kuřátko uslyšelo volání maminky slepice, rozhrnulo nožkami trávu a bojácně vykuklo. A když uvidělo maminku, vrhlo se k ní, co síly stačily. Maminka slepice ho pokárala, ale rychle přestala být naštvaná a vyhrabala pro své žluté kuřátko tlustého červa.
Čtěte pohádky a vždycky se dozvíte, jak se máte chovat a na koho se můžete spolehnout v těžkou chvíli.
