V jednom nádherném lese žily dvě malé myšky kamarádky. Jedna se jmenovala Bětuška, protože měla bílá ouška, a druhá Růženka, protože měla ouška růžová. Byly velmi roztomilé, chlupaté a čiperné. Oči měly jako dvě malé černé nitky, jiskřivé a rozpustilé, a ocásky měly malinkaté a velmi úhledné.
Ale povaha kamarádek byla úplně odlišná. Bětuška celé dny pracovala, ani minutu nesedela bez práce:
No co tě to pořád žene? Copak se dá celé dny pracovat, běhat sem a tam?
Posmívala se kamarádce Růženka.
A ty sama nechceš dělat něco užitečného?
Odpovídala myška.
Bětuška věděla, že přijde zima a najít venku jídlo bude prakticky nemožné. Právě proto si sbírala zásoby. Sbírala oříšky, houby i bobule. V zemi si vykopala noru, zateplila ji suchými větvičkami a lístky, vystlala měkkým mechem.
V útulné norce byla malá spíž, kam Bětuška ukládala všechny zásoby na zimu, až začne foukat protivný studený vítr, až sníh zaváté všechno kolem a nebude možné najít ani drobek chleba, zralou bobuli nebo zrnko. Ale myška bude mít všechno – jídlo i teplou útulnou norku. Taková chytrá rozumná šedivá malá Bětuška.
No ty se tváříš, jako bys se chystala do hladového kraje, Bětuško! Jak to všechno sníš? Vždyť jsi tak malá! Nebo jsi prostě lakomá a nechceš, aby si někdo jiný taky tolik jídla připravil?
Pokračovala v pošklebování Růženka.
Čeká nás studená zima a kruté mrazy, a musíme být připravené!
Odpovídala pracovitá Bětuška a pokračovala ve své práci.
Růženka se jen smála. Ta byla úplně jiná. Běhala sice taky velmi rychle, stejně čiperná a neúnavná. Jenže místo toho, aby si připravovala jídlo na zimu, Růženka běhala od květinky ke květince, zpívala veselé temperamentní písničky, tancovala, a někdy nedělala vůbec nic, jen snila a dívala se na mraky, které pluly nad lesem jako vodopád. Dalším oblíbeným koníčkem Růženky bylo povídat si s ptáčky.
Lehla si na mýtinu a povídala:
Viděly jste, kamarádky, jak se Bětuška honí? Ani minutku klidu nemá, pořád chodí, sbírá jídlo, zatepluje norku větvičkami, jako by nebyly jiné zajímavé činnosti!
A ty, Růženko, proč si neděláš zásoby na zimu?
Divily se ptáčky.
A já toho moc nepotřebuju! Přijde zima, proběhnu se lesem, rychle utrhnu bobuli a sním ji, mně to přece stačí.
Odpovídala sebevědomě myška.
Tak proletělo horké léto a nastala deštivá studená podzim. Lístky ze stromů začaly opadat, bobule taky opadly a uschly. Těžší a těžší bylo pro Růženku najít si jídlo, a ani na přespání nebylo vhodné místečko, všechno kolem bylo mokré a studené.
A brzy nastala i krutá zima, studená, vánicová, sněžná a velmi děsivá pro takové bezdomovce. Celé dny teď seděla Růženka ve studené nezateplené norce, třásla se zimou a umírala hlady, ani si nepředstavovala, jak se dožije teplých jarních dní.
Co mám dělat? Jak si počínat? Kde si opatřit jídlo, jak nezmrznout v této studené norce?
Plakala Růženka.
A najednou si myška vzpomněla na svou kamarádku Bětušku, která si připravila jídlo na celou zimu a zateplila svou norku suchými větvičkami a lístky. A rozhodla se Růženka zkusit štěstí a poprosit o útočiště na zimu. Ačkoli nedoufala, že ji Bětuška pustí do svého domečku.
Běží Růženka po zasněžených cestičkách mezi obrovskými stromy a konečně dorazila k norce Bětušky.
Kamarádko, drahá má Bětuško, pusť mě k sobě, prosím!
Prosila Růženka.
Jéje! Proč jsi tak celá scvrklá?
Zeptala se Bětuška.
Pravdu jsi mi říkala v létě, a já tě neposlechla. Nemám ani jídlo, ani teplý domeček. Jíst nemám vůbec nic, v lese není ani bobule, ani kousek chleba, ani zrnko, ani houbička. A norku jsem si nezateplila, je tam strašná zima.
Samozřejmě Bětuška kamarádku pustila, napojila ji horkým bylinkovým čajem, nakrmila zrnky s chutnými bobulemi, přikryla teplým vlněným šátkem. A ráno Bětuška pozvala Růženku, aby u ní přezimovala.
Tak kamarádky žily spolu až do jara. Jenže Růženka od té doby pochopila, že je třeba pracovat, a příští rok si připravit zásoby jídla a své obydlí na studenou zimu. Tak pochopila, že bez práce není dobrý život.
