Na západním pobřeží Černého moře, přesně kopírujíc jeho obrysy, podél pobřežní linie se rozkládalo krásné malé lázeňské městečko.
Stavby v antickém stylu zdůrazňovaly jeho starodávnost, sněhobílé sloupy mu dodávaly vznešenost. A vnitřní stavby ve tvaru kruhu byly v dávných dobách vytvořeny na ochranu před nepřáteli. Zde se prolínalo množství kultur, zvyků, národů a náboženství. Ale všechny výborně koexistovaly v této kráse, podporujíce se navzájem slovem i činem.
V jedné mezinárodní rodině žil chlapec Honza. Často chodíval s rodiči k moři, Honza byl okouzlen jeho krásou, tajemností a nepředvídatelností. Vždycky ho zajímalo, co se nachází tam, v hloubce moře, kdo tam žije a co roste na samém dně…
Když Honza povyrostl, začal k moři chodit sám, posadil se na molo a mohl hodiny hledět do dálky, trávíc čas v úvahách, domněnkách a fantaziích. Četl mnoho knih o mořských obyvatelích, znal názvy ryb, zvířat a rostlin, které se v moři nacházejí.
V létě do města přijížděli rekreanti a turisté ze všech koutů světa, z jeho nejvzdálenějších zákoutí. Pro ně otevírali množství letních kaváren a restaurací, ploch pro zábavu. Na moři, blízko pobřeží, umísťovali vodní atrakce. Nafukovací skluzavky spouštěli přímo do vody, z trampolín bylo možné skákat rovnou do moře.
Ve dne život vřel na pláži ze zlatavého písku, a večer se všichni rekreanti přesunovali na nábřeží a tam pokračovali v odpočinku. Pobřeží se stávalo osamělým a opuštěným, jen rackové svým křikem občas narušovali toto ticho.
Jednoho takového letního večera, když měsíční stezka postříbřila hladinu vody, Honza seděl na svém oblíbeném mole a díval se směrem k obzoru. Nafukovací trampolína a vodní skluzavka se pomalu kolébaly vedle, přijímajíce lehké nárazy tiše se valících vln.
Najednou toto ticho rozbilo hlasité šplouchnutí. Honza se zvedl z mola, pozorně se zadíval a uviděl, jak u skluzavky někdo cáká ve vodě. Pak se znovu posadil na molo a opět se ponořil do rozjímání nad hvězdnou oblohou, tak jasně se odrážející na hladině. A za minutu se ozvalo tiché, ale velmi okouzlující zpívání. Chlapec se podivil, kdo by to mohl večer zpívat, a ještě u samého moře.
Znovu se ozvalo šplouchnutí vody — tento někdo sjel ze skluzavky. Honza přišel blíž, aby si pozorně prohlédl, kdo tam plácá ve večerním moři. A jaké bylo jeho překvapení, když se velmi pozorně zadíval a uviděl plavající dívku. Při měsíčním světle Honza rozeznal její tvář neobvyklé krásy. Sama nečekaná návštěvnice byla křehká a dovádějící ve večerním teplém moři jako dítě. Dívka si Honzy všimla a zamávala mu rukou.
Co tu děláš tak pozdě, a ještě sama?
Zeptal se chlapec.
Procházím se tady.
Odpověděla dívka.
A kde je tvůj domov?
Položil Honza další otázku.
Dívka se podívala směrem k moři a řekla:
Tam!
A najednou chlapce osvítilo, že to není vůbec obyčejná dívka, ale Mořská panna.
Potvrzení jeho myšlenek následovalo okamžitě. Návštěvnice se ponořila do moře a nad vodou se ukázal její ocas, třpytící se zlatavými šupinami.
Když se vynořila, Mořská panna navrhla:
Pojď, ukážu ti krásu hlubin Černého moře. Vidíš tam v dálce krásnou skálu, právě tam bydlím, v prostorné jeskyni, ke které vede podmořská jeskyně. Poплывем! Ty přece dobře plavеš?
Ano, výborně plavu, vždyť jsem vyrostl u moře.
Odpověděl Honza.
A plavali vedle sebe, a jejich cestu osvětlovaly hvězdy a měsíc. Po nějaké době se Honza a Mořská panna ocitli u skály. Na pohled byla nízká, ale ukázalo se, že hlavní její část se nacházela pod vodou.
Nabер víc vzduchu a potápěj se.
Řekla Mořská panna.
Honza se zhluboka nadechl a následoval ji.
Ó, zázrak! Jaká krása se otevřela jeho zraku. Tady plavaly svítící rybky, kvůli jejich jasnému světlu bylo všechno kolem výborně vidět. Korály, jako plot, ohraničovaly pozemek, na kterém stála velká otevřená lastура s krásnou perleťovou perlou uvnitř.
Kameny byly pokryty zeleným mechem, jako sametem, na nich bezstarostně odpočívaly ryby-přísavky. Vedle se nacházely houštiny řas, a mezi nimi si hrály na schovávanou zlaté rybky. Vzduch v plicích docházel, bylo třeba se vynořit.
Mořská panna vzala Honzu za ruku a vypluli na povrch. Po malém odpočinku Mořská panna řekla:
A teď ti ukážu jeskyni.
A dvojice se znovu ponořila pod vodu.
Vchod do jeskyně střežili dva obrovští krabi s velkými ostrými klepety. Mořská panna je pozdravila a společně s Honzou proplula dovnitř. Zde, v obrovské prostorné jeskyni, se nacházely truhly s drahokamy, třpytící se všemi barvami duhy. Starožitné amfory a nádoby, naplněné zlatými mincemi, stály podél stěn. Prohlédnuvši si celou tuto třpytivou krásu, popluli dál a dostali se na skutečnou podmořskou slavnost.
Hrála příjemná hudba, rybky tančily, elegantně vrtíce ocásky, sekundovali jim raci, neohrabaně dupajíce všemi nožkami po řadě, vedle se točily medúzy. Všem bylo dobře a veselo. Mořská panna s Honzou si trochu zatančili v kole s mořskými obyvateli a rozhodli se vyplout na povrch. Vynořivši se z moře, dlouho se houpali na vlnách, odpočívajíce a užívajíce si sílu a krásu moře.
Honza byl v nadšení z viděného, emoce a dojmy přeplňovaly srdce mladého milovníka mořských divů. Ale bylo na čase vracet se na břeh. Dosáhnuvši mola, Honza poděkoval Mořské panně za tak úžasné putování, a ona jemu za příjemný čas strávený společně.
Mávnuvši rukou a šplíchnuvši ocasem, Mořská panna zmizela ve vodě.
A chlapec se jí ještě dlouho díval vstříc…
Čtěte pohádky a i vás navštíví kouzlo.
