Malý Kolja žil v malém domku přímo u moře. Každý večer chodil s tatínkem na břeh a když se úplně stmívalo, lehli si na teplý štěrk a pozorovali hvězdy. Tatínek vyprávěl o každé souhvězdí, příběhy byly zajímavé a napínavé. Na obloze svítěl jasný měsíc a kolem nebyla ani duše. Bylo slyšet jen, jak vítr vyl a jakoby zpíval smutnou píseň.
Jednoho dne, když přišlo léto, se Kolja po probuzení náhle zamyslel:
Zajímá mě, zda moře umí mluvit?
Chlapec velmi miloval pohádky, četl mnoho knížek a v některých z nich moře umělo mluvit lidským hlasem.
Bez dlouhého přemýšlení se Kolja rozhodl to ověřit. Rychle se oblékl, vyčistil si zuby, vypil čaj s ještě teplými rohlíky, které pro něj maminka upekla, a vyšel z domu.
A kam to v tak brzkých hodinách jdeš?
Zeptala se Koljova maminka.
Kolja se rozhodl neříkat, co si zamýšlí. Vždyť maminka a tatínek mu nikdy nedovolili jít na břeh moře sám. Moře často bouřilo a zvedaly se takové vlny, že dosahovaly téměř až k plotu, který obklopoval Koljův dům.
Nikam.
Zaváhal chlapec.
Jen jsem se rozhodl podívat se na ulici, možná že se už moji kamarádi probudili a procházejí si.
V tu chvíli se ozval zvonivý hlas:
Ahoj, Kolje!
Byl to jeho spolužák - Nikita. Chlapci spolu seděli za jednou lavicí a někdy si procházeli po ulici. Ale Nikita byl úplně jiný - neměl rád učení, vynechával hodiny, neměl rád čtení a vždy byl hrubý. A navíc Nikita vždy rozházel na ulici cukrovinky, obaly od zmrzliny, vždy zaneřádil a nikdy si neuklízel.
A co děláš?
Zeptal se Nikita Kolji.
Chtěl jsem se rychle jít podívat na břeh moře a zjistit, zda umí mluvit. Jednou v jedné pohádce moře mluvilo lidským jazykem a já…
Chlapec nestačil pokračovat, když ho Nikita přerušil:
Wow, a já s tebou chci jít, pojďme spolu! Jen se musím zastavit doma a sebrat si do cesty košík - bonbóny, sušenky a kompot.
Kolja se ohlédl zpět, maminka se točila v kuchyni a tatínek se věnoval domácím pracím a nikdo neviděl, že se Kolja chystá odejít.
Chlapci se vrhli na cestu a běželi k Nikitovi. Poté, co si sebral všechno potřebné, kluci přišli na břeh, rozestřeli přikrývku a usedli, rozložili si před sebou bonbóny a sušenky.
Tak co, pojďme s ním mluvit?
Zeptal se Nikita.
S kým?
Podivil se Kolja.
No jak s kým - s mořem! Sám jsi říkal, že umí mluvit. Tak to ověříme, odpovídá nám, nebo ne. - Hej, ty, moře! Proč mlčíš, polkl sis jazyk?
Nikita se smíchem vykřikl.
V odpověď jen ticho.
Mlčenlivé tmavé bažiny.
Pokračoval Nikita v posměchu moři.
Takže ty neumíš mluvit, a v pohádkách o tobě lžou.
Nikito, a možná bychom ho neměli urážet! Kdo ví, možná všechno slyší?
Kolja se vyděsil.
Nic to neslyší!
Vykřikl Nikita a hodil do vody cukrovinku. Pak ještě jednu a ještě jednu.
A najednou se zvedl strašný vítr, všechno kolem se točilo, košík se sladkostmi se zvedl do vzduchu a unášel se do dálky.
Nikito, musíme jít domů. Teď se zvedne takový krupobití, že nás vlny zatáhnou!
Kolja vyděšeně křičel.
Ach ty zbabělče!
Nikita se smíchem vykřikl.
Nic nám neudělá!
A najednou se chlapci ohlédli a viděli obrovskou vlnu, která se k nim velmi rychle blížila. Chlapci nestačili přijít k sobě a ocitli se v tříštění vody. Uplynulo několik sekund a chlapci ztratili vědomí.
Kde jsme?
Kolja se probral a otevřel oči.
Všechno kolem bylo modré, naplněné vodou. Vedle chlapce plavaly barevné ryby: velké mořské okouny, platýsi, ježdci a dokonce i jehla mořská se točila kolem něj. Všechno kolem bylo zarostlé řasami a nikde nebylo vidět pevninu.
Nikito, probud se!
Kolja vykřikl.
Kde jsme?
Nikita se probral a skočil stranou:
Myslím, že spíme!
Vítejte v mých doménách!
Najednou se ozval hlasitý, pronikavý hlas.
Jak se vám líbí v mých vodách?
Kdo jsi?
Chlapci vyděšeně vykřikli jedním hlasem.
Ha-ha-ha, kdo jsem! A proč jste přišli na břeh? Abyste poslouchali hlas moře? Tak já jsem - Moře!
A umí moře opravdu mluvit?
Nikita šeptem překvapeně zašeptal a podíval se na Kolju.
Samozřejmě, že umím!
Moře se smíchem promluvilo.
A proč jsme tady? Co s námi budeš dělat? Proč jsi nás sem zavřel?
A kdo do mě házel odpad?
Zeptalo se Moře.
Jaký ještě odpad?
Nikita se rozčílil.
Cukrovinky? Takže to je odpad? To jsou jen krásné papírky! Chtěl jsem tě ozdobit, protože jsi tak pochmurné, tmavě modré.
Jak je možné znečišťovat moře? Vždyť kvůli takovým papírkům a dalšímu odpadu může zemřít všechno živé, co je ve mně. Nebudou ani ryby, ani řasy, a pak na zemi nastane smrt, protože bez mě není života všemu živému na zemi!
A máš pravdu, není možné znečišťovat moře. Učili jsme se to ve škole!
Kolja vykřikl.
Nikito, co bude teď?
Kolja vyděšeně vykřikl.
Slibte mi, že to nikdy více neuděláte a nikdy nebudete znečišťovat mořské hloubky!
Slibujeme, slibujeme! Nikdy, slyšíš, nebudeme vyhazovat odpad do tvých domén! A navíc budu dobře studovat a budu vědět, co se dá dělat a co se dělat nesmí!
Všechno kolem se začalo vařit, točit, vír vody chytil chlapce a v jednom okamžiku je vyhodil na suchý břeh. A dokonce jejich oblečení bylo suché, jakoby se s nimi nic nestalo.
Kolja a Nikita si podívali jeden na druhého a pak si slíbili, že o tom nikdy nikomu neřeknou. Od té doby nikdy netrápili mořské hloubky.
Ve skutečnosti moře umí mluvit, jen to ne každý ví. Čtěte pohádky, chraňte přírodu, protože právě díky ní na zemi existuje všechno živé a krásné.
Čtěte pohádky a dozvíte se ještě mnoho kouzelných příběhů a tajemných dobrodružství.
