Jaro slibovalo být letos pozdní a deštivé. Těžké šedé mraky pomalu pluly nad mýtinou, která se rozprostírala uprostřed starého lesa.
Okraj mýtiny byl lesním obyvatelům dávno známý, protože to bylo nejhlučnější místo — lesní skládka. Co tu jen nebylo: staré rezavé plechovky, roztrhané pneumatiky z aut, rozbité sklo, krabice se stavebním odpadem, zbytky kdysi vybraného a drahého nábytku a další produkty lidské činnosti. Místní obyvatelé si na tuto skládku tak zvykli, že se u ní dokonce scházeli a probírali lesní novinky.
A tak i tohoto zamračeného rána se na okraji skládky potkali starý dědoušek Ježek a mladá Veverka. Ježek táhl ze skládky nohu drahé židle a přemýšlel, jak jí podepře nakloněnou střechu své nory. Veverka zase vesele poskakovala po větvičkách a snesla se na zem, aby na skládku přidala odpad: dvě šišky.
Dobrý den, dědečku Ježku.
Pozdravila Veverka.
Dobré ráno, Veverko.
Odpověděl Ježek.
Co, zase smetíš?
Ano, dutina je po zimě plná starých šišek. Maminka mě poprosila, abych je vynesl na odpad.
Odpověděla Veverka.
Brzy bude les zavalený odpadky. Skládka je stále větší.
Zabručel starý Ježek.
Ale maminka říkala, že brzy skládka nebude.
A jak to lze udělat?
Podivil se Ježek.
Přiletěla Vrána, která řekla, že brzy budou volby do Lesního parlamentu. A dnes přiletí poslové — kandidáti, kteří nám řeknou, jak udělat náš les lepším.
Radostně oznámila Veverka a házela šišky na hromadu suchých větviček, klacíků a shnilé kůry.
Vrány, ty tlachaly, které věčně létají po lese a zbytečně krákorají. Pamatuji si, jak při minulých volbách nám toho tolik nakrákaly, že tetě Lišce narostly uši delší než kamarádce Zajíčici.
Ušklíbl se Ježek.
Ne, to jsou nové vrány, a jedna z nich mamince dokonce darovala zelené jablko. Ale i když bylo velké a krásné, bylo kyselé.
Přerušila Ježka Veverka.
Cože, prostě tak dala jablko?
Podivil se Ježek.
A ještě maminka říkala, že dnes v poledne přilétají na mýtinu, aby o sobě vyprávěli. Maminka už poskakovala po stromech a varovala zvířata. Všichni se sejdou, to bude legrace!
Radovala se Veverka.
Ano, legrace. Nepůjdu domů, proč tam a zpátky lézt, zůstanu tady. Stojí za to podívat se na ty kandidáty, a třeba letos konečně skládku uklidí.
Řekl moudrý Ježek.
Ježek schoval nohu židle pod loňské listí a lehl si navrch. Během rozhovoru s Veverkou Ježek ani nezaregistroval, jak se na mýtině začali scházet lesní obyvatelé.
Jako první na mýtinu vyskočili zajíčci, kteří daleko předběhli tátu Zajíce a mámu Zajíčici. Rodiče sotva stačili za dětmi a tlačili před sebou kočárek s mláďaty narozenými v zimě.
Mami, tati, pojďte sem. Sedneme si tady, z téhle strany hromady odpadu. Je tady tolik šišek!
Křičeli zajíčci.
V tu chvíli se z druhé strany mýtiny blížila rodina bobrů. Vpředu důležitě kráčel hlava rodiny — Bobr. Za ním plynule, nepospíchajíc, plula impozantní Bobřice a pak teprve desítka bobrů-dětí.
Po chvíli mezi stromy zamihovaly rezavé ocasy. Měkce šlapajíc po rozmrzlé zemi přišla na mýtinu máma Liška se třemi lišťaty.
Lesní obyvatelé se scházeli a hlučně probírali nadcházející událost a novinky nahromaděné za zimu. V tu chvíli se na nebi objevil první posel. Šedá čilá vrána prudce sletěla z nebes, usadila se na větev a hlasitě zakrákala:
Dámy a pánové, vítejte hosty!
Vysoko na nebi nad okrajem lesa se objevil hejno vran. Nad mýtinou vrány prudce klesly dolů, udělaly čestné kolo nad lesními obyvateli, což vyvolalo nadšení u mláďat, a usadily se přímo na skládce.
Vítáme vás, obyvatelé lesa. Slyšeli jsme o vašem problému, o této staré páchnoucí skládce. Víme, jak ho vyřešit! Hlasujte pro nás a ze skládky nezůstane ani stopa!
Zakrákala tlustá vrána se zelenou kravatou na krku.
Ano, nezůstane ani stopa. Něco podobného jsme už slyšeli a ne jednou.
Zabručel Ježek.
Ano, chceme to. Skládka nás už unavuje. Ať už to je. Nemáme se ani kde hrát.
Zakřičeli malí zajíčci za souhlasných výkřiků táty Zajíce a mámy Zajíčice.
Ano, ano, ze skládky nezůstane ani stopa. Jen na to myslíme, jak udělat život v lese šťastným. Jen pro nás hlasujte a všechno se v životě změní.
Přikrákala vrána v červené kravatě.
Ze skládky špatně páchne, to je tak neestetické.
Podpořila rozhovor Liška.
V lese je ještě mnoho míst, kde vy, vážené vrány, můžete pomoci lesním obyvatelům.
Pokračovala ryšavá a olizovala se a lstivě pokukovala po kandidátech na poslance.
Zaručuji vám, tuto skládku vidíte naposledy. Slibuji vám, že ještě dnes já a můj tým ji rozebereme na třísky. Postavím vašim dětem hřiště, všude nasázím květiny! Já..Já..Já…
Křičel nejhlasitěji černá vrána v brýlích a pobíhala na samém vrcholu skládky.
To ale žvaní, i já to slyším. Poprosit by se mělo, ať ještě vyčistí hráz.
Obrátil se Bobr k Bobřici.
Ano, ano, ještě udělají kopec pro bobříky, ale slibují, slibují.
Přitakala Bobřice.
Zatímco Bobr s Bobřicí snili, lesní obyvatelé s otevřenými ústy nadšeně poslouchali vraní sbor. A čím více se nad mýtinou ozývalo slibů, tím více se vrány rozjížděly. Vránám se už zdálo, že lesní obyvatelé pochopili, kdo je schopen vyřešit všechny lesní problémy.
A teď chceme pohostit děti a vás, naše milované voliče.
Vykřikla černá vrána. A celé její hejno začalo rozdávat jablka. Zatímco se lesní obyvatelé vrhli chytat zadarmo dárky, Vrána v brýlích se otočila ke kolegovi v červené kravatě a s lstivým přimhouřením drzých očí klapla zobákem: „Hotovo. Tihle jsou už naši!".
Náhle hluk a rámus na mýtině přehlušilo praskání větví. Z lesa vyšel obrovský hnědý medvěd.
Co se tu děje?
Nespokojeně zavrčel medvěd.
Místní obyvatelé okamžitě ztichli a drzé tlachavé vrány zůstaly jako omráčené.
Zase věšíte své předvolební kecy?
Medvěd popadl těžký suk velikosti stromku a vraní hejno okamžitě a s nespokojeným hlukem vzlétlo nad mýtinu.
Kdybyste chtěli, dávno byste to uklidili sami, a nepřidávali byste odpad ohryzky.
Tehdy se dostavila i máma Veverka, která uviděla odlétající hejno kandidátů na poslance a voliče, kteří dojídali jablka a házeli ohryzky na zem, aniž by je donesli k hromadě s odpadem. Pomalu se lesní obyvatelé rozešli. Starý dědeček Ježek nasbíral na bodliny ohryzky od jablek a přenesl je na hromadu s odpadem. Předvolební agitace skončila, ale vpředu bude ještě mnoho zajímavého.
