V jednom lese žili a přátelili se dva nejlepší kamarádi — veverka Honzík a mýval Filip. Přátelé byli od dětství nerozluční, vždy si navzájem pomáhali v těžkých chvílích a starali se jeden o druhého.
Les, kde přátelé žili, byl nejkrásnější ze všech v okolí, bylo zde tolik zajímavých a krásných stromů a v létě, když všechno kolem zelenalo, na mýtinách rozkvetly nádherné pestré květiny.
Honzík a Filip sem často přibíhali hrát si a obdivovat neuvěřitelnou krásu, přičemž si s sebou brali různé dobroty a hračky. Jednoho krásného letního dne, když venku svítilo jasné sluníčko a kolem zpívali ptáčci své krásné písně, přátelé se rozhodli znovu se pobavit na květinové mýtině.
Vzali si z domova všechno nejchutnější — oříšky, bobule, semínka a další lahůdky. Každý z nich měl svůj vlastní domek a každý si ho zdobil, jak chtěl.
Práh domku, kde bydlel Honzík, byl ozdoben různými větvičkami, které vypadaly jako výrobky z barevného papíru. Všichni lesní zvířátka dokonce přicházela podívat se na tuto krásu. Filip si na okénka ve svém domku nalepil krásné vzory z listí, uměl dělat velmi krásné aplikace. Přátelé se často navštěvovali a velmi veselo spolu trávili čas.
A tak, když přišli na květinovou mýtinu, Honzík a Filip rozestřeli svou podložku vyrobenou z vrbových větviček na teplé zelené trávě, rozložili jídlo a začali běhat a hrát si. Přímo uprostřed mýtiny stál vysoký strom a naši přátelé rádi šplhali až na samý vrcholek, aby si prohlédli všechna skrytá místečka v lese, všechny nory a domky svých sousedů a všechny mýtiny, kam se dá jít hrát.
Honzíku. Rychle mě dohoň! Už jsem skoro na samém vrcholku.
Zvolal Filip.
Strom byl velmi vysoký a když se přátelé dívali z výšky dolů, někdy se jim dokonce třásly tlapky strachy. Ale přesto bylo velmi zajímavé soutěžit, kdo jako první dosáhne nejvyšší větve.
Filipe, jak to, že vždycky tak rychle vyšplháš až nahoru? Jíš snad něco speciálního, že máš tolik síly?
Zeptal se Honzík.
Ha-ha-ha! No ty jsi vtipný! Prostě ty jsi slaboch a já jsem silák, to je všechno!
Zasmál se mýval Filip.
Veverka zamračila obočí, vždycky to dělala, když se urazila. Pokaždé, když si přátelé hráli hry, kde bylo potřeba někam šplhat nebo běžet, Filip vyhrával a vždycky se posmíval pomalé veverce.
Vždyť víš, že jsem si jen dělal legraci! Jsi šikovný a já tě schválně povzbuzuji, abys se rychleji hýbal! Jsi můj nejlepší kamarád a nikdy nikoho jiného nebudu mít tak rád jako tebe! Už to tak nebudu říkat, vůbec se mi nelíbí, když se urazíš!
Honzík podal Filipovi tlapku a pomohl mu vyšplhat na samý vrcholek.
A najednou, když se přátelé usadili na nejkrajnější a nejpevnější větvi, uslyšeli podivný zvuk „chr-chr-chr
