V jednom lese byla světlá mýtinka, kde se každý den scházeli zvířata. Povídali si spolu, hádali se o něčem a dokonce pořádali opravdové koncerty. Obvykle tu býval hluk, ale dnes zněly jen 2 hlasy.
Ty vůbec nic nechápešš! Žiješ jako prase v žitě!
Rozčiloval se Zajíc.
Jako bys ty měl těžký život!
Odsekl Vlk.
V našem lese tě nikdo neruší, jen si v klidu hrabeš mrkev a kraješ zelí ze zahrádek.
Ach, to mi povídej! A ty si jen tak běháš po lese a s liškou popíjíš čaj. Zatímco já…
Přestaňte se hádat.
Nečekaně se v lese ozval hlas. Na mýtinu vyšla Moudrá Sova.
Mohu vám pomoci zjistit, kdo to má těžší. Vyměním vám na den ocasy a prožijete cizí život.
A mávla Sova křídlem — a vyrostl Vlkovi krátký šedý ocásek. Mávla podruhé — a Zajícovi vyrostl dlouhý šedý ocas. Na tom se dohodli.
Skákal si Zajíc po lese spokojený a chlubil se před místními kukačkami. Ale štěstí netrvalo dlouho. Rozhodl se Zajíc ukrást zelí ve vesnici, ale nevyšlo to. Sotva se jeho ocas mihl v křoví — ozvaly se výstřely! Dlouho honili myslivci chudáka zajíčka, sotva unikl. Pořádně se zamyslel — a šel na mýtinu čekat na Vlka.
Vlkovi to také nešlo hladce. Zpočátku se jen radoval, běhal si po lese nenápadně, nikdo si ho nevšímal. Jenže v zápalu vyšel lesní šelma na cizí mýtinu.
A tam seděla liška.
Ach, jaký krásný zajíček.
Lstivě se usmála.
Cože, úplně jsi oslepla?
Rozhořčil se šedý lovec.
Vždyť jsem Vlk.
Jaký vlk? Ocásek malý, šedivý — no přece zajíček.
Taky si to myslím.
Z křoví vyšel medvěd. A natáhli své drápkaté tlapy k chudákovi Vlkovi. I jemu muselo utéct. Setkali se na mýtině — Vlk vyčerpaný a Zajíc udýchaný, s podvrknutým ocasem.
Odpusť mi, Šedý.
Zaprosil Zajíc.
Máš to těžké, neměl jsem pravdu.
To ty mě odpusť. Jak to jen dokážeš všem utéct, všechno stihnout? Měl jsi pravdu, tobě je to těžší.
A už se nehádejte.
Znovu vyšla na mýtinu Moudrá Sova.
Každému je těžké žít, jen zvenčí to vypadá, že je to snadné. A dokud neprožijete den v cizí kůži, nesouďte nikoho!
