Říká se, že když o něčem hodně sníte, určitě se to splní. Vyprávím vám příběh, který se stal mé známé holčičce ze sousedství.
Bydleli jsme na stejném patře. Každé ráno vodívala holčičku jménem Lucie do školky její babička. Povídaly si o přírodních jevech: o sněhu a dešti, větru a bouřích, mořských vlnách a říčních kamíncích, o střídání ročních období.
Babička vyprávěla Lucii o zimě, jaru, létě a podzimu. Holčička byla velmi zvídavá a ve svých čtyřech letech nebývale bystrá a chytrá. Měla velmi vyvinutou fantazii a představivost. Lucie se snažila všechny předměty a jevy, které ji obklopovaly, obdařit kouzelnou silou a pohádkovými schopnostmi.
Cestou do školky, když se malé holčičce ještě velmi chtělo spát, a přitom bylo třeba jít poměrně rychle a relativně daleko, představovala si, že spí, a všechno, co potkávaly po cestě, je krásný kouzelný sen.
Květiny na záhonech ji jako by zdravily, kývajíce svými pestrobarevnými a vonícími hlavičkami, jako by říkaly:
Dob-ré rá-no!
Motýli, kteří kroužili nad hlavičkami květin, přidávali:
Pří-jem-ný deeen!
Auta projíždějící po silnici si občas troubila, a Lucii se zdálo, že slyší melodii pro klakson, kterou hraje neviditelný orchestr pod vedením talentovaného dirigenta.
Holčička vyrůstala, a když začala chodit do školy, pochopila, že existuje mnoho složitostí, které by ráda zjednodušila.
Ačkoli ve světě už bylo vymyšleno a vytvořeno mnoho různých pomůcek pro domácnost, například mixér, mixovač, kávovar, mikrovlnná trouba, fén, vysavač a další. Ale Lucie chtěla ještě něco, co by mohlo usnadnit život holčičkám, dívkám, ženám.
Aby se úkoly dělaly mávnutím kouzelné hůlky, bez namáhání a úsilí, například. A protože na konci každé kouzelné hůlky se nejčastěji nacházela malá zářící hvězdička, tak když spočítala její cípy, a bylo jich celkem pět, Lucie pochopila, že musí ve škole mít také samé jedničky. A učení ji velmi bavilo.
A když si sedala k úkolům, obracela se ke kouzelné hůlce se slovy:
Hvězdo-hvězdičko, zář, při učení úkolů mi pomáhej!
A paprsky zářily ještě jasněji, což holčičku velmi nadchlo, a ona se učila rychle, s radostí a správně.
A ještě Lucie ráda chodila na večírky, které pořádaly její kamarádky k různým svátkům, a zvala hosty k sobě na oslavy.
Na večírky jsou vždy potřeba stylové a pestré, zajímavé a zábavné tematické kostýmy. A pro jejich uložení měla naše holčička kouzelnou truhličku se zámkem na kód, kterou zdědila po své milované babičce-kouzelnici.
Před večírkem Lucie přistoupila k truhličce, zadala kód složený ze sedmi tajemných číslic, a když se otevřela, s nadšením se dívala na její obsah.
Bylo tam oboustranné zrcadlo s rukojetí, v krásném vyřezávaném stříbrném rámu. K němu se obracela o pomoc při vytváření účesu a výběru make-upu. Když se podívala z jedné strany zrcadla na sebe, Lucie poprosila o pomoc, a za chvilku otočila zrcadlo na druhou stranu a už v něm viděla svůj zcela proměněný odraz, s krásně upravenými vlasy a vhodným make-upem.
Byla v této truhličce i šperkovnice se šicími potřebami: jehlami různé tloušťky, barevnými nitěmi, ostrými špendlíky, rozmanitými nůžkami. A pod touto šperkovnicí se nacházely různé látky, stuhy, kusy lemovky.
Zkrátka všechno, co se může hodit na šití. Od těchto předmětů Lucie žádala své kostýmy. Dotkla se rukou nitek určité barvy, a to už bylo přání. Znamenalo to, že právě takové barvy chtěla šaty. Všechno se dělo kouzlem a podle jejího přání.
Na Nový rok si holčička vybírala šaty bílé barvy, na 8. března růžové, v létě červené a zelené, na podzim žluté, na Halloween oranžové, a na své narozeniny šeříkové.
A ještě měla tato holčička Lucie pohádkové pomocníky, kteří pomáhali rychle se pohybovat. Byly to úžasné brusle-doháněčky, rychlá koloběžka-rychloběžka, kolo-rychloběh, tenisky-lehkonožky. Všechny tyto předměty používala velmi často, čímž překvapovala své spolužáky.
Ale jednou, když zanedbala pravidla bezpečnosti pohybu a neoblékla si chrániče kolen a loktů, jela na bruslích-doháněčkách za svými kamarádkami a zakopla o obrubník a spadla. Zranění nebylo silné, ale mrzutost, že nedohnala kamarádky, byla velká. Lucie si sedla na okraj obrubníku a rozplakala se.
Ach, kdyby se teď objevil hodný princ a utěšil mě. A ještě lépe, aby mi pomohl vstát a pokračoval se mnou v započaté cestě, byl mi oporou a podporou.
Lucie zavřela oči a sklonila hlavu. V zamyšlení seděla ještě pár minut a rozhodla se jet dál, nedoufajíc v zázrak.
Zvedla hlavu, otevřela oči a…
Před ní stál ten nejopravdovější princ, v slavnostním oblečení a s korunou na hlavě. Jeho vlasy se vlnily ve větru, oděv zářil nádherou a úsměv mu nescházel z tváře. Podal Lucii ruku a pomohl jí vstát.
Princ byl také na bruslích (teď se všichni moderní princové pohybují výhradně na bruslích), a dál jeli společně, držíce se za ruce.
Holčička nemohla uvěřit svému štěstí, vždyť vychází najevo, že všechno, o čem snila, se splnilo!
Proto je třeba snít. A pokud jsi hodná, vychovaná a dobře se učíš, sny se určitě splní. Jen to musíš opravdu chtít. Čtěte pohádky dětem, a kouzlo se určitě splní i ve vašem životě!
