Den se chýlil ke konci a jako vždy hygienické procedury, pohádka na dobrou noc a sladký spánek. Ale z nějakého důvodu se dívce Evě vůbec nespalo. Převalovala se z boku na bok a čekala na ten sen, který se opoždoval.
Vtom se oknem vkradl věterek, zavlál záclonu a dveře se pootevřely. Objevil se černý nos Todíka, psa, který pečlivě střežil Evčin spánek.
Ty to jsi?! Už jsem se chtěla bát.
Řekla Eva. Právě když chtěla upravit polštář a lehnout si pohodlněji, všimla si jasného měsíčního paprsku, který se prodíral štěrbinou záclony. Jakoby se usmíval a zval ji nahoru, na návštěvu měsíce. To by bylo prostě úžasné, pomyslela si dívka.
Todík položil svou tlamičku na postel a řekl:
Sedni si!
Evě se to velmi líbilo. Ačkoli mi je jen čtyři roky, nebojím se. Eva vylezla na záda psa a… ó zázrak, už se ženou vzhůru, věterek jí rozplétal copánky, měsíční světlo ji nutilo přimhouřovat oči.
Krása!
Jakmile to Eva řekla, jasné měsíční světlo osvítilo velké mraky a na nich bylo mnoho malých zajímavých, světlých, a ještě s křídly lidských bytostí.
«Kdo to může být?» — blesklo Evě hlavou. V odpovědi na její myšlenku uslyšela tenké hlasy:
Vítáme tě, malá Evo! Jsme drobné měsíční víly. Budeš si s námi hrát?
K Evě přiletěla jedna z drobných víl a fouknula si z dlaně peříčko.
Chyť si ho, chceš-li nás vidět, fouknij na peříčko třikrát.
Řekla malá víla.
Ó, to je sen, samozřejmě sen!
Pronesla Eva. Vtom Todík zalajal a Eva otevřela oči. Ležela ve své posteli, vedle ní Todík vrtěl ocasem.
Ano, to byl kouzelný sen!
Řekla dívka a odhodila si přikrývku, aby vstala z postele. Všimla si peříčka na polštáři, přesně jako ve snu.
Co je to?
Překvapeně pronesla Eva.
To je prostě zázrak!
Vykřikla dívka.
Teď budu věřit v zázraky, není divu, že jsem mamince říkala, že kouzlo žije vedle nás. A peříčko je toho důkazem.
Skočila z postele, vstrčila nohy do papučí a radostně běžela vyprávět mamince.
Eva věděla, že ji čekají velké, zajímavé a napínavé dobrodružství.
