Ranní rosa ještě zářila na trávě. Vycházející slunce ji nestihlo osušit a dávalo se napít léčivou vlhou hmyzu.
V hustých keřích ptačího zobu zapěly stehlíci. Brzy se ozvali i další ptáci. Zpívali různými hlasy, jako by mezi sebou soutěžili. Z ranní procházky se vracel domů starý ježek. Na zádech mu trčela velká bílá holubinka. Chutná bude dnes snídaně u ježčí rodiny.
Veverka seděla na vysokém mladém dubku. A když datel zaklepal na kmen svým pevným zobákem a hledal brouky a broučky, skočila na hustý smrk. Veverka byla rychlá jako blesk.
A dole, mezi suchými větvemi, stál velký pařez a na tom pařezu ležely houby. To jezevec — zvířátko popelově šedé barvy, je připravoval pro své jezevčata.
Stály pěkné dny, zrály bobule: ostružiny, jahody, rybíz. Všude kvetly vonné květiny.
Tady, v jednom z takových tajemných a pohádkově krásných lesů, žila rodina medvědů. K jejich doupěti vedla široká cestička procházející podél krásného lesního jezera naplněného průzračnou pramenitou vodou.
Táta Medvěd chodil na lov, máma Medvědice se starala o domácnost a malý Medvídek Tomášek žil svým dětským životem. Každé ráno ho máma Medvědice volala ke snídani.
Tomášek přišel ke stolu, posadil se na židličku a začal vyvádět:
Nechci jíst kaši, nebudu!
Máma ho prosila, dokonce ho krmila lžičkou a zpívala mu říkanku-pohádku:
Včeličky letí,
Zlatá vědérka
Na pole nesou.
A z pole letí —
Ve zlatých vědérkách
Tomáškovi medík nesou.
Ach, chutná,
Ach, chutná
Kašička pro Tomáška.
Medová kaše, příjemná,
Velmi voňavá.
Kdyby jen synáček snědl.
No, aspoň lžičku, Tomáško. Jinak nebudeš mít na nic sílu.
Prosila ho.
A-a-a, nechci jíst kaši, nepotřebuju sílu!
Ještě hlasitěji zlobil Tomášek.
Jednou se na něj kaše urazila:
Ty se podívej! No dobře, medvídku, nechceš mě jíst, tak tedy ne!
Tomášek se zaradoval, že ho už nenutí jíst kaši, a běžel si na mýtinu hrát.
Vidí — sousední medvídci hrají fotbal.
Pojď k nám.
Vesele ho zavolali medvídci-fotbalisté.
Běžel Tomášek za míčem, ale velmi rychle se unavil.
Ty jsi asi nesnědl kaši. A to je škoda...
Řekli mu kamarádi.
Musel si Tomášek hledat jiné zaměstnání. Kouká, a na louce zajíci běhají o závod. Zkusil i medvídek s nimi závodit, ale kdepak. Nemohl uhnout rychlým zajícům, zakopnul a spadl.
Co, Tomáši, zase jsi nedojedl kaši? Síly máš málo.
Politovali ho zajíci.
Šel Medvídek k jezeru, a tam bobři plavou na lodi. Chtěl i on s nimi plavat. Vzali bobři ho do lodi, dali mu vesla. Dvakrát zamával vesly Tomášek — a vypadla mu z rukou.
«Marně jsem urazil kaši, nechtěl jsem ji jíst. Nic mi nejde — všechno mi padá z rukou. Půjdu domů!» — pomyslel si Tomášek.
Smutný a nevesele přišel domů, kouká — talíř s kaší stojí na stole.
Usmívá se kaše a říká Medvídkovi:
Co, nemáš sílu? Tak mě rychle sněz — a všechno bude v pořádku!
Umyl si Tomášek tlapky po procházce, sedl si ke stolu, vzal lžíci a začal s chutí kaši jíst, jen bylo slyšet, jak lžička o talířek cinkala.
Máma Medvědice to viděla, zaradovala se, pochválila synáčka:
Tak to je jiná! Šikovný!
A spokojený Tomášek běžel hrát si s kamarády-medvídky fotbal. Vždyť teď, díky kaši, byl silný a vytrvalý. A kaše se na něj už neurazila.
Čtěte pohádky, v nich je lidová moudrost a užitečná rada!
