Jednoho mrazivého zimního rána se Medvěděnko rozhodl navštívit svého přítele Ježka. Počasí bylo nádherné.
Stromy zářily zimním kouzlem: větvičky pokryté jinovatkou se na slunci třpytily tak jasně, že se od světla chtělo zažmourit oči.
V lese panovala zvláštní atmosféra. Jako by se mělo brzy stát něco dobrého a velmi důležitého. Medvěděnko to cítil, ale nemohl pochopit, co se děje.
Skákal směrem k domečku ježka, ale najednou uslyšel hlasitý smích někde poblíž. Medvěděnko se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Na loučce pod starou shrbené jedlí seděl veselý Zajíc. Jeho sněhobílá měkká srst se na slunci třpytila. Vážně si třel tlapkou za uchem a na Medvěděnka se chytře chichotavě díval.
Proč se smíváš? ― uražlivě mumlal Medvěděnko a posadil se na zadní tlapky.
Smívám se na tebe, Medvěděnko. Kam tak spěcháš? Tak můžeš Nový rok propásnout!
Jaký to ještě Nový rok? ― Medvěděnko překvapeně otevřel své černé kuličky očí. ― A proč je nový? Kde je ten starý?
Pamatuješ, Medvěděnko, jak jsme s tebou a ježkem v létě na houby? ― zeptal se Zajíc, udělal důležitý výraz a lehce se zvedl na špičky.
Ano, pamatuji si.
A chtěli jsme si pochutnat na čerstvém medu od včel a oni nás tak kousnuli, že nám nosíky otekly a týden nás bolely ― to si pamatuješ?
Jak bych na to mohl zapomenout, ― mumlal Medvěděnko a třel si svůj nos.
A pamatuješ, jak jsme skákali po louži po dešti a pak jsme se všichni sušili na slunečku?
Pamatuji si.
Tak vidíš, všechno to bylo ve starém roce. A my teď tady sedíme a mluvíme také ve starém roce.
A kdy přijde Nový rok? Musím ho volat? ― Medvěděnko se znepokojil.
Ne, ― odpověděl Zajícek, ― přijde sám. Dnes v noci...
Ooo, a jak poznáme, že přišel?
Zajícek se na chvíli zamyslel, znovu si poškrábal za uchem a znovu udělal důležitý výraz.
Medvěděnko, řekni mi, o čem sníš?
Velmi bych si přál znovu vidět svou mámu, ― Medvěděnko se rozpřásnul v spokojeném úsměvu, ale pak s smutkem v hlase mumlal, ― tak mi chybí...
A ještě? ― Zajícek se nevzdával. ― O čem ještě sníš?
Chci, aby v mé tůni bylo vždycky hodně medu a malinového džemu, ― a Medvěděnko si dokonce hlasitě mlaskl, když si představil svůj sen.
Dobře! ― pokračoval Zajíc, ― A ještě o něčem sníš?
Ano, chci, abychom se s mým nejlepším přítelem Ježkem nikdy nehádali kvůli maličkostem. Vždycky mě to velmi rozrušuje, ― si stěžoval medvěděnka a jeho oči se znovu staly smutné.
Tak vidíš, ― uzavřel Zajícek, ― tyto tvé sny jsou Nový rok!
Celý zbytek dne Medvěděnko přemýšlel o tom, co mu Zajíc řekl. Opravdu je to tak jednoduché: přeješ si a stane se to. Jak je to možné?
Začínalo se stmívat. Na obloze se objevily první hvězdy a medvěděnko se znovu spěchal na tu loučku, kde se s Zajícem setkal během dne. Měl v sobě zvláštní pocit, jako by se mělo brzy stát něco velmi neočekávaného a radostného.
Zajícek na něj už čekal. Ale ne s prázdnýma tlapkama. Přinesl si s sebou horký aromatický čaj ze černého ribezlu v termosce a šálky, všechno postavil na pařez a pohodlně si sedl, zvedl oči k obloze.
Zajícku! Zajícku! Už to začalo? ― ustrašeně mumlal zadýchaný Medvěděnko, padl do sněhu vedle zajíčka a těžce dýchal.
Ticho, už skoro. Velmi brzy přijde Nový rok a všechny naše sny se začnou pomalu plnit, ― šeptal s úsměvem Zajícek. Pak si vzal šálek voňavého horkého čaje, pomalu vdechl jeho vůni, zažmouril oči od potěšení a opatrně si udělal lok.
A Medvěděnko se nemohl dočkat, až uvidí Nový rok: "Jaký je, jak umí plnit přání?".
Medvěděnko tiše koukal na oblohu. Hvězdy se po ní rozprašovaly jako korálky. Některé z nich zářily jasněji, některé zhasínaly a pak začínaly svítit ještě silněji.
A pak slyšel skrz ticho zimního lesa známé kroky. Vzrušený medvěděnka se prudce ohlédl na stranu, odkud se ozývaly. A viděl v dálce... mámu medvědici! Obrovskými rychlými skoky se hnala přímo k Medvěděnkovi, jen se silně naklánění na jednu tlapku. Od radosti se malé srdíčko Medvěděnka začalo bít tak rychle, že se zdálo, že vylétne z hrudi.
Mamo! ― řval Medvěděnko tak hlasitě, že se Zajícek vedle něj vyděsil a vypustil šálek čaje z tlapek.
A medvědice byla už velmi blízko. Silně přitiskla svého synečka k sobě obrovskými chlupatými tlapkami. Pak si ulehčeně vydechla, usmála se a podívala se na něj tak něžně a laskavě, jak se na něj obvykle dívala před spaním, když ho ukládala pod svůj bok a kryla ho svou velkou teplou tlapkou. Medvěděnkovi se stalo lehko a klidně. Hned se cítil v bezpečí. Protože je jeho máma zase s ním.
Medvědice byla také šílená radostí. Její hlavní sen se splnil: viděla svého malého šibalíka. Tehdy, před několika měsíci, se dostala do pasti a silně si poranila tlapku. Lovci ji vzali k sobě, ošetřili ji a nechali ji žít v ohradě v zoologické části dětského parku.
Byli tam i další zvířata, která přišla vidět děti a jejich rodiče. Ale medvědice velmi postrádala svého malého medvěděnka. Proto špatně jedla, málo spala a často smutně a dlouze vrčela. Majitel parku pochopil, že se medvědice neuchytí, a požádal lovce, aby ji vrátili zpět.
Přátelé, už začal Nový rok? ― vyděšeně vykřikl Ježek, který právě přiběhl na loučku s velkou bankou malinového džemu. ― Tak jsem se snažil, ale zdá se, že jsem zase nestihla!
Stihla, stihla! Sedni si vedle nás! ― uklidňoval ho Zajícek.
Ježek si malými nožičkami přešel a posadil se vedle Medvěděnka.
Jsem velmi rád, že jsi přišel, ― něžně mumlal medvěděnka a posunul se blíže k příteli.
Pak všichni ztichli. A tiše koukal na kouzelnou hvězdnatou oblohu. V lese se také všechno utichlo, jen občas praskovaly větve od mrazu.
Medvěděnko, přeplnený až do špičky uší štěstím a radostí, koukal do dálky a tiše šeptal:
Takže tady jsi, Nový roce!
