Před mnoha tisíci lety žila na zemi podivuhodná stvoření, která měla neuvěřitelné schopnosti.
Tato historie vypráví o jednom z těchto stvoření.
Náš hrdina se jmenuje FO. Narodil se v kmeni puchobřichů, který od pradávna chránil obyvatele měkkých lesů před zubatozubými lovci.
Lovci často podnikali nájezdy, aby získali vzácná zvířata pro svého krále UMA-UMA. Puchobřichové hypnotizovali útočníky pomocí zvláštního peří, které jim začínalo růst na břiše ve věku 33 let.
FO už měl 33 let, ale kouzelné peří se stále neobjevilo. Když byl FO malý, rád si hrál na zlatých polích se svým přítelem nudlonožkou. Jednou, když jezdil na zádech svého nejlepšího přítele, spadl a velmi si poranil břicho. Od té doby tam zůstala jizva, ale ani stopy po peří.
Blížila se nejdůležitější událost pro každého puchobřicha – zasvěcení na ochránce lesa. FO měl jen tři dny, než by všichni zjistili, že je lysobřich. Musel jednat.
Brzy ráno se FO se svým přítelem nudlonožkou Fri vydal k moudrému kameni Gaa. Kámen byl nejdůležitější relikvií puchobřichů.
Každý puchobřich se mohl na Gaa obrátit jen jednou v životě. FO si myslel, že pro něj nastal ten správný čas.
Přistoupiv ke kameni, FO hlasitě vykřikl své jméno a položil otázku, která ho tak tížila:
Co mám udělat, Gaa, aby se můj břich pokryl kouzelným peřím?
Ozval se hlasitý praskot a vedle FO se z-pod země objevily tři kulaté kamínky velikosti vlašského ořechu. Jeden byl modrý, druhý červený a třetí černý.
Nastala ticho. FO s údivem hleděl na neobvyklé kameny a nevěděl, co s nimi dělat. Skoro by plakal, sebral si kamínky a schoval je do pouzdra na pasu.
FO a Fri se vraceli v tichosti. Náhle jim na cestu vyskočil krabozajíc. Cvakl svými klepítky a hlasitě vykřikl:
Jmenuju se Zabar! Zabar všechno slyšel! Zabar všem řekne! Všichni se dozvědí o lysém břichu puchobřicha!
Co chceš? – řekl hrozivě nudlonožka.
Krabozajíc si z nějakého důvodu štípnul ocas klepítky a syčel:
Já tři roky kopala svou noru a do ní vlez černo-bílý medvěd. Nechce ji opustit. Vyhněte ho, a já budu mlčet.
Neměli na výběr a přátelé se vydali k nově. Ještě než se dostali do nory, Fri a FO slyšeli hlasité chrápání: medvěd byl uvnitř bez pochyby.
FO vlez první. Medvěd ležel svinutý na hromadě mrkve.
Puchobřichové nejsou zbabělci. Bez váhání FO začal nezvaneného hosta probouzet, tahem za jeho malý ocas.
Medvěd přestal chrápat, ale ani se nepohnul, jen tiše řekl:
Kdo bys ani nebyl – měl bys odejít.
FO vystrčil břicho vpřed a řekl:
Jsem FO z měkkých lesů. Ty musíš odejít. Toto není tvá nora!
Medvěd se obrátil, podíval se na přátele smutným pohledem, plakal a tiše šeptal:
Potřebuji můj prst.
Řekni nám, co se stalo, – řekl Fri – kde jsi ho ztratil? Možná ti můžeme pomoci?
Jmenuju se Al, – řekl medvěd – byl jsem nejkrásnější pestrobarevný medvěd v mém lese. Jednou jsem usnul na břehu řeky a když jsem se probudil – moje tlapka byla ve vodě. Vytáhl jsem ji a zůstal jsem v šoku: můj malíček zmizel! Začal jsem ho hledat ve vodě a viděl jsem svůj odraz… Nemohl jsem zadržet slzy: barvy už nebyly! Stal jsem se černo-bílým! Běžel jsem tři dny, dokud jsem nenarazil na tuto noru. Nevyjdu odsud, dokud znovu nebudu jasný a krásný.
Přátelé vyšli ven. Krabozajíc na ně už čekal.
No co? – netrpělivě vykřikl Zabar – kdy odejde? Kdy zmizí z mé nory a mého života?!
FO spustil oči a mlčel.
Jaký jste neužiteční, – Zabar se rozjel – já to udělám sám, vykuřím ho odsud!
Rychle cvakl klepítky a začal sbírat větvičky u vchodu do nory.
Potřebuji oheň! Potřebuji oheň, FO, nebo všem o tobě řeknu! – Zabar nemohl usednout.
Fri a FO zůstali nehybní. Nevěděli, co dělat dál. Náhle se sáček na pasu puchobřicha pohnul. Překvapením ho FO hodil na zem a odtud se vykutálely kamínky Gaa... Praskly a v každém bylo něco. Přátelé se podívali pozorněji.
V červeném kameni žhlo uhlíčko. V černém ležel medvědí prst. V modrém bylo vidět kouzelné peří puchobřichů.
Když se FO fascinovaně natáhl k modrému kameni, ostatní dva ztemněly. FO pochopil, že si může vybrat jen jednu věc. V tu chvíli mu v hlavě zaznívala slova vůdce, kterého obdivoval od dětství.
Vždy si pamatujte, – říkal vůdce – že puchobřichové jsou jedinými skutečnými ochránci lesa. Vždy si nejdříve myslí ne na sebe, ale na slabé a bezbranné. Na ty, kteří se dostali do potíží.
FO hluboko vydechl a zavřel oči. Volba byla zřejmá. Popadl černý kamínek s medvědím prstem a ostatní kameny se v tu chvíli změnily v prach. Bez prodlení se puchobřich vrhl do nory a přiložil prst k medvědově tlapce. Medvěd se převrátil, vyskočil, natáhl se a za několik sekund začal zářit různými barvami.
Děkuji, děkuji, děkuji, puchobřichu! – nevěřícně vykřikl medvěd.
Ale FO byl velmi smutný. Al si toho všiml a řekl:
Můj příteli, budu ti navěky vděčný za to, že jsi mi vrátil můj poklad! Hned teď odejdu z této nory, chci se vrátit domů! Ale tě netíží nora krabozajíce. Řekni mi, co se stalo. Možná ti mohu nějak pomoci i já?
Nemůžeš, Al, – smutně odpověděl FO. – Mám 33 let, můj břich je lysý a za tři dny se bude konat zasvěcení na ochránce lesa. Stanů se lysobřichem a nikdy nebudu moci bojovat se zubatozubými lovci.
Medvěd se rozesmál a vesele vykřikl:
Víš, jak mě nazývají v mé rodné zemi? Al z Bertu, ten, který dává srst! Moje síla je v mém prstě. Hladím jím zvířata, která nemají čím se zahřát, a oni se obrostou hustou srstí. Taková srst zahřeje při jakýchkoli mrazech!
Vrátil jsi mi mou sílu, FO. Za to ti dám kouzelné peří, – pokračoval Al něžně.
Medvěd zvedl tlapku a pohladil prstem břicho svého zachránce. Břicho se kníčelo. FO nemohl věřit svým očím: přímo na jizvu se objevovalo měkké krásné peří. Od té doby nebyl v lese puchobřich se srstí hustší než FO.
Konec.
