Ach, zase se hodiny zastavily a čas se zastavil!
V těchto chvílích se Lízě hrozně stýskalo, a aby se úplně nepropadla smutku, dívka si povídala s hodinami:
Jak se baví kluci na dvoře, když si hrají různé hry. Chlapci v pískovišti stavějí obytné čtvrti s garážemi a čerpacími stanicemi. Dívky chodí v hejnech s kabelkami, ve kterých mají spoustu drobností se tajemstvím. Tato tajemství si dívky vymýšlejí za chůze, ale ze nějakého důvodu se mnou si je nikdy nedělit. Proč?
Dívka si otřela slzu a vzdychla.
Bum!
Líza se překvapením třásla. Tento zvuk pocházel z hodin.
Bum! — opakovalo se znovu, — Bum-dem se známe, já jsem ručička!
A z hodin vyšla tenká malá kráska.
Od tvých smutných myšlenek mi těžknou nohy a nemohu chodit. Proč pláčeš?
Nikdo se mnou nechce být kamarád, — vzdychla Líza, — Není jim se mnou zajímavě.
A tobě s nimi je zajímavě?
Ne.
Sama sis odpověděla na svou otázku. To znamená, že musíš přestat být smutná, trápit se trápením a najít si činnosti a přátele podle svých zájmů.
Podle jakých zájmů?
Ó, život neexistuje jen na tvém dvoře, dívko. Otevři si oči dokořán a pojď se seznamovat s nekonečným světem. Podívej se nahoru, na toto bezedné nebe, co vidíš?
Kolik krásných rozmanitých ptáků!
Potápíme se do oceánu, a co je tady?
Úžasné ryby!
A teď jsme v lese, u řeky, v poušti, na ledové kře.
Lízě se zatáčel dech z objevů, všechno kolem se zdálo tak zajímavé, že by chtěla zůstat déle na jednom místě a poznávat svět, odhalovat skutečná tajemství přírody.
Ale pak se dívka znovu ocitla v obývacím pokoji, na stěně tiše tikaly hodiny, a před ní ležela otevřená kniha s barevnými obrázky zemí světa.
Děkuji, ručičko, — šeptala Líza, — Všemu jsem porozuměla.
