Byl leden. Za oknem tančily v závěji krásné sněhové vločky, jako by byly živé, a na nebi zářilo jasné sluníčko. Den byl tak nádherný, že ani krutý mráz, který štípal do nosu, ho nedokázal pokazit.
Malý Honzík si nasadil svou oblíbenou šedou čepici, rukavice a teplou šálu měl také šedé. A malý chlapec vypadal jako šedé chlupaté kotě.
Honzík otevřel dveře, vstoupil na práh a zvolal:
To je nádhera! Tohle jsem viděl jen na obrázcích v knížce, kterou mi dědeček čte každý večer. Copak venku může být tak krásně? Určitě se v takové nádherné dny často dějí zázraky.
Honzík se rozběhl po sněhu, který pod nohama melodicky křupal. Chlapec se rozhodl jít do lesa na procházku, tam jsou určitě stromy jako v bílých kožíškách a závěje jsou ještě vyšší než samotný Honzík.
Chlapec jde lesem a najednou slyší, jak někdo pípá tenkým, jemným hlasem.
Zajímavé, kdo to může být?
Pomyslel si chlapec.
Honzík zpomalil krok, díval se před sebe a uviděl malou rezavou myšku. Ležela na zádech a nehýbala se. Honzík k ní v údivu přiběhl:
Myško, myško, jsi živá?
Myška nereagovala.
Chudinka asi zmrzla. A najednou malá rezavá myška pootevřela očko a hned vyskočila.
Fuj ty jo!
Zapískala.
To jsou zázraky! Copak zvířata umí mluvit?
A pak si Honzík vzpomněl, jak mu dědeček vyprávěl zajímavé příběhy, kde se v zimních měsících dějí různé zázraky. Asi právě nastal ten kouzelný okamžik.
Takže ty nejsi kočka?
Zeptala se pištivá myš.
Ne, jak jsi na to přišla?
Podivil se chlapec.
Běžela jsem si pomaloučku a najednou otočím hlavu a na obzoru jsi ty, celý šedý, chlupatý a kulatý, myslela jsem, že jsi kočka, a rozhodla jsem se předstírat, že jsem v takovém mrazu zmrzla.
Ale proč?
Nepřestával se divit chlapec.
Abys mě nesnědl.
Honzík a myška se hlasitě zasmáli. A pak se myška zeptala:
A co kdybys ke mně přišel na návštěvu?
Rád bych, nikdy předtím jsem nebyl na návštěvě u opravdových zvířat, která umí mluvit. Ale jak najdu tvůj dům?
Udělej to takhle — já pomaloučku poběžím domů a na sněhu zůstanou stopy po mých tlapkách. Podle nich se dostaneš k mému domu.
A tak se dohodli. Myška se rozběhla po cestičce a Honzík šel po jejích stopách.
Chlapec jde po stezce, nikam nezabočuje. Nečekaně se mu v cestě objevila sněhová koule a přímo před Honzíkovým nosem se koule proměnila v divokého kance.
Aha! Kdo to mi na stezce překáží v kutálení?
To jsou zázraky! Ty taky umíš mluvit? Je to vůbec možné?
Řekl Honzík a úžasem plácl na zadek.
Samozřejmě, my zvířata taky mluvíme a vám, lidem, výborně rozumíme.
Odpověděl kanec.
Nemohl jsem si ani pomyslet, že nám rozumíte!
Promluvil chlapec.
A víš co? Přijď ke mně na návštěvu. Nakrmím tě a zároveň se zahřeješ před cestou domů.
Vykřikl kanec s úsměvem.
Noví přátelé se dohodli stejně jako s myškou. Kanec bude zanechávat stopy a Honzík se podle nich dostane k domečku.
Chlapec jde po stezce a zpívá si písničku.
Nestačil se ohlédnout a najednou před ním vyskočila rezavá myška a vykřikla:
A tady je můj dům! A tohle jsou moje kamarádky!
Vedle myšky podupávaly stejně rezavé myšky.
Teď tě nakrmíme nejchutnější pochoutkou.
Myš podala Honzíkovi malý chomáč sena.
Honzík si pomyslel, že když myšky umí mluvit, tak je asi i seno kouzelné — jedlé pro lidi. Chlapec ochutnal chomáč a zaradoval se.
Ukázalo se, že tento stoh sena chlapec společně se svým dědečkem připravovali ještě v létě pro své koníky, kteří žijí ve stáji u domu. Dědeček už dlouho chová hřebce a sněhobílé koně a pokosené seno pro svěřence skladují právě tady, v lese.
Zatímco Honzík přemýšlel a radoval se, nenápadně se zezadu přikradl divoký kanec.
Aha, už jsi tady! No to je dobře! Teď tě pohostím dobrotou.
Klanovec podal chlapci stejný chomáč sena.
Honzík nevěřil svým očím. Když se otočil, viděl, že po myškách není ani stopy.
A vy tady bydlíte spolu s myškami?
Zeptal se chlapec kance.
Jaké myšky, já tu bydlím úplně sám.
Odpověděl kanec.
To je obrovský stoh, když se v něm usídlilo tolik zvířátek.
Pomyslel si Honzík.
V tu chvíli se nedaleko ozval hlasitý skřípot a zpoza stohu se objevil Honzíkův dědeček, který přijel do lesa na saních pro seno.
Nestačil se Honzík otočit a ze zvířat už nikdo nezůstal, všichni se rozutekli kam kdo.
Honzík dědečkovi vyprávěl, co se mu přihodilo. Dědeček se vůbec nedivil, vždyť žije déle a viděl na své životní cestě mnoho zázraků.
No tak, Honzíku. Pojďme nechat malý stoh pro tato lesní zvířata. Samozřejmě, všechno jsme to připravovali pro naše koníky, ale lesní zvířata také potřebují někde přezimovat a někde žít. Uděláme dobrou věc!
A tak se dohodli. A když Honzík s dědečkem odjeli, kanec s myškami se vrátili domů. A zůstal jim domeček na zimu a mají také co jíst.
