Daleko, daleko v kosmu žila jednou malá hvězdička. Samozřejmě, malá byla jen ve srovnání s některými jinými hvězdami, tobě a mně by se zdála obrovská.
Byla větší než stromy, domy a dokonce i naše Slunce. Ale to není podstatné. Hvězdička ze všeho nejvíce milovala pozorovat ostatní hvězdy a přemýšlet o tom, jak žijí, co vidí kolem sebe, o čem sní. Ale nevěděla, jak se jich zeptat, proto se cítila velmi osamělá.
Samozřejmě, kolem ní obíhalo několik planet a dříve se pokoušela s nimi navázat rozhovor. Ale rozhovor se nepovedl: planety se nezajímaly o to, co bylo daleko od nich. Obvykle veškerá komunikace skončila jejich spory o tom, kdo by měl obíhat koho a čí dráha (tedy cesta kolem hvězdy) je správnější a krásnější. Ale hvězdičce se to znudilo a přestala planety obtěžovat rozhovory, které je vůbec nezajímaly.
Ale jedné noci (nebo snad dnem, těžko říci, protože v kosmu je vždy noc) kolem hvězdy prolétla kometa. Hvězdička byla velmi překvapena, protože nikdy předtím nic podobného neviděla.
Ahoj! Jmenuji se Hvězdička, a ty kdo jsi?
Pozdravila neznámou.
Jsem kometa. Opravdu jsi nikdy předtím neviděla komety?
Odpověděla překvapením v hlase.
Ne. Vidím jen planety, které obíhají kolem mě.
Smutně odpověděla Hvězdička.
Velmi zvláštní. Nás létá po celém kosmu tolik! Ale zřejmě je kosmos tak obrovský, že do jeho vzdálených koutů se nedostaneme ani my… Komety jsou nebeské cestovatelky. Jsme trochu podobné planetám, jen mnohem menší a lehčí, takže se neotáčíme kolem jedné hvězdy, ale létáme, kam se nám chce! Já jsem ledová kometa, ale existují i komety z kamene a kovu.
Řekla kometa.
Jak zajímavé! Tak ti závidím, vidělas tolik věcí! Řekni, spěcháš si? Mohla bys si u mě chvíli odpočinout a vyprávět mi o zázracích, které jsi viděla?
Nabídla Hvězdička.
Kometa nikam nespěchala a přijala pozvání Hvězdičky. Začala obíhat s planetami kolem ní a každý den jí vyprávěla úžasné příběhy. Hvězdička se dozvěděla, že všechny hvězdy jsou různé: jsou velmi mladé (jako ona), a jsou staré, skoro jako samotný Vesmír.
Jsou velmi horké, jsou skoro vychladlé; jsou malé, a jsou obrovské, takové, že kometě trvá několik let, aby prolétla podél jedné takové hvězdy. A hlavně – mnoho hvězd, které naše Hvězdička tak ráda pozoruje, se už dávno zhasly, už neexistují! Prostě jsou tak daleko, že poslední světlo, které vypustily, než zhasly, k ní dorazilo až teď…
Tyto příběhy Hvězdičku okouzlovaly a fascinovaly. A jednoho dne se rozhodla zeptat se komety:
Řekni, komunikují spolu ostatní hvězdy nějak? Tak bych si s nimi ráda povídala…
Ano, samozřejmě. Pokud si pozorně prohlédneš oblohu, uvidíš, že hvězdičky nesvítí rovnoměrně, ale neustále blikají. Jednou se rozsvítí jasněji, jednou skoro zhasnou… To je jazyk hvězd, takto si navzájem povídají.
Klidně odpověděla kometa.
Kometě, jak se mohu naučit tento jazyk?
Vzrušeně se zeptala Hvězdička.
Nuže, bohužel ho neznám. Je to zvláštní jazyk, kterým mluví jen hvězdy, nejsou na něj žádné učebnice. Myslím, že bys měla na ně pozorně koukat a snažit se pochopit, o čem blikají… Za 200 let se to vše naučíš!
Zaváhala kometa.
Hvězdička se trochu zarmoutila. Ale měla malou volbu – buď poslechnout kometu, nebo znovu trpět v smutku a samotě. Brzy její nová přítelkyně odletěla a Hvězdička začala se zdvojenou pozorností hledět do tmavé oblohy.
Plynuly roky – ale pro Hvězdičku to bylo jako pro nás dny – pozorovala ostatní hvězdy a snažila se rozluštit jejich tajemný jazyk. A jedné noci (nebo snad byl den, kdo ví) obdivovala jasnou červenou hvězdu. A najednou viděla, že začala blikat. Tři krátké slabé záblesky, jeden jasný… A najednou jiná hvězda, malá, stříbrně bílá, také začala blikat.
Tři krátké, jeden dlouhý a jasný záblesk… „A vám ahoj,
