V malé vesnici jménem Koňovice žila-byla veselá zvířátka: prasátko Růžena, psíček Štěkáč, kravka Zářivka, ovečka Bě-Bě a další. Nejstarší tam byla kobyla Vánice. Vánici bylo již mnoho let a znala spoustu úžasných příběhů ze širého světa.
Jednoho sněhové zimní večer se všechna zvířátka sešla na návštěvu u Zářivky. Pily bylinný čaj s teplými ovsenými bulkami a nadšeně si povídala. Štěkáč vyprávěla o ztraceném pokladu – kostičce, kterou si schovala v lese, ale nemohla ji najít. Ovečka Bě-Bě se podělila o své tajné přání: chtěla by se projet na bílém měkkém mračnu, protože se mu tak podobá… Jen stará Vánice mlčela.
Vánice, — obrátila se na ni prasátko Růžena, — povídej nám nějaký zajímavý příběh, vždyť toho tolik víš!
Příběh? Hm… O čem byste chtěly vědět? — pomalu se zeptala kobyla.
Třeba něco neobvyklého o naší vesničce! — zvolala Zářivka.
Dobře. Nalijte si více čaje a poslouchejte, — začala svůj příběh Vánice. — Dávno, dávno, když jsem byla ještě malá, napadl naši vesnici velký medvěd. Byl zlý, hladový a velmi silný. Ubližoval malým zvířátkům, boural domy, brával si jídlo. Slepičky, kačenky, prasátka, kravky, koňata – všichni se před ním schovali hluboko v lese. Vesnice se vyprázdnila.
Chudáci zvířátkům neměla kde bydlet. Noci byly stále chladnější a chladnější. Blížila se zima. Zvířata se sešla na poradu, co dál dělat, jak žít, jak medvěda z vesnice vyhnat. Rozdělali oheň a celou noc přemýšlela a spekulovala.
A za úsvitu na ten oheň narazil krásný černý kůň. To byl můj dědeček. Vracel se do naší vesnice ze služby: jako žrebě ho dali jednomu vojákovi. Mnoho let cestoval se tím vojákem po světě, mnoho viděl a mnoho slyšel.
Dědeček poslouchal, na co si zvířata stěžují, a nabídl se medvěda vyhnat. Ale nejdřív navrhl, aby zvířata postavila medvědovi v lese brlohu, aby už neměl důvod loupit cizí domy a ubližovat malým.
A proč si ten černý kůň myslel, že by měl medvědovi stavět dům? Vždyť se choval tak kruté! — rozhořčila se kravka Zářivka.
Život je dán na dobré skutky, — pokračovala Vánice, — můj dědeček byl velmi moudrý. Vždy říkal: „Co zaseeš, to si sklidíš.
