V jednom krásném království, které je na celý svět proslulé krásou nekonečných rovin a horských řek, žila královská rodina. Král měl milovanou dceru jménem Marie. Mladá princezna se dny v kuse dívala z okna a počítala ptáky. Byla velmi krásná a její pokoj byl vykrášlen nádherným zrcadly v řezbovaných rámech.
Malá a velká, úzká a široká — zrcadla byla všude, kam se jen princezna Marie podívala. Ale v této krásné princezně byl jeden velký-velký nedostatek — byla nesmírně líná.
Samotná princezna Marie nic nedělala, ale kolem ní byla neustále služebnictvo. Pokojská ustlala postel a nadechla polštáře, guvernantky připravovaly šaty a nejlepší dvorní kuchaři vařili jídlo. A samotná Marie se nenamáhala ani s nejjednoduššími úkoly — neuměla si ani udělat účes, ani si neuklídila pokoj.
Král se velmi obával, že jeho milovaná dcerka vyrůstá tak líná, a často jí říkal:
Marie, děvče, možná bys neměla obtěžovat služebnictvo maličkostmi, ty sama bys mohla dělat mnoho z věcí, o které se na ně obracíš.
Táto, nejsem přece princezna?
Samozřejmě, že jsi princezna, jsi moje milovaná a jediná dcera.
A měla by princezna dělat něco sama?
Moje dítě, nemůžeš být tak líná!
Ale malé princezně bylo jedno, co říká otec, protože si byla jistá, že jinak žít neumí, a hlavně nechce. Otec ji varoval, že takové chování dopadne špatně, ale jeho slova zůstala neslyšena.
Jednoho dne se Marie pohádala s jednou ze služebnic:
Proč jsi mi uvázala tak ošklivou mašli? Předěláš!
Princezno Marie, už jsem vám třetí krát měnila účes, není toho dost?
Jak si troufáš se mnou takto mluvit? Řeknu to otci, že jsi mě urazila a useknou ti hlavu!
Prosím vás, aby jste se omluvila, princezno Marie.
Co? Stráž! Hlídka! Odveďte ji!
Odejdu sama, ale věřte, že budete litovat svého chování.
Služebna odešla a princezna nemohla uvěřit, že se někdo odvážil s ní takto mluvit. Všechno řekla otci a služebnu vyhnali z paláce. Nikdo ji v království už nikdy neviděl, bylo to, jako by nikdy neexistovala.
Když se Marie ráno probudila po té hádce, podívala se do zrcadla, jak obvykle, a s hrůzou od něj couvla:
Jak je to možné? Co se stalo s mou krásou? — princezna viděla v odrazu ne svou tvář, byla pokryta bradavicemi a pupínky, kůže byla vrásčitá a uši jí vyrostly.
Na výkřiky princezny se sběhlo služebnictvo, někdo se smál, někdo ukazoval prstem, ale všichni bez výjimky byli překvapeni takovým proměnou.
Všechna zrcadla z pokoje odstranili a princezna přestala chodit z pokoje.
Čas plynul, nic se neměnilo, přišel čas vdát Marii. Ale žádný z ženichů se nespěchal ženit si se změněnou princeznou, zatímco dříve bylo jezdců bez počtu. Otec král říkal své dceři:
Netrápej se, dcerko, určitě se najde někdo, kdo tě bude milovat ne pro tvůj vzhled!
A za co mě pak milovat? — odpověděla Marie, — já přece nic neumím!
Pak bys se mohla něco naučit. Co se ti líbí dělat?
Líbilo se mi, když guvernantky hrály na piánu. Miluji poslouchat hudbu!
A tak se Marie rozhodla překonat svou lenost a učit se hrát na piánu sama. Otec král jí najal nejlepší učitele a den za dnem dělala pokroky. Ale učit se bylo velmi těžké pro dívku, která nebyla zvyklá pracovat, zvládnout složité umění hry na piánu bylo téměř nemožné.
Ale Marie si slíbila, že se bude snažit a brzy již dávala svůj první koncert. Přišla na něj celá dvorská veřejnost a mezi hosty Marie viděla dámu, která se jí zdála velmi známá. Byla to právě ta služebna, kterou vyhnali z paláce.
Dáma pozorně sledovala Marii, viděla, jak se snaží hrát noty správně a i když se mýlí, nevzdává to. Po skončení koncertu se dáma přiblížila k dívce a řekla:
Velmi se jsi změnila, Marie.
Ano, ztratila jsem svou krásu, zdá se mi, že jsem vás viděla dříve, ale kde jsme se mohli potkat?
Nemluvím o tvé kráse, milá, ale o tvé lenosti a hrubosti. Zmizely bez stopy.
Snažím se zvládnout umění hry na piánu, to vyžaduje pracovitost.
Víš, myslím si, že se ti to povede, jen se nevzdávej začatého díla!
A dáma odešla z paláce. Princezna jí volala za zády:
Počkejte, kam jdete? Kde jsme se s vámi viděli? Odkud mi je vaše tvář známá?
Příštího rána se princezna sešla do učebny. Ale jakmile otevřela kryt piana, viděla v odrazu svou původní krásnou tvář. Princezna nemohla věřit svým očím, rozplakala se a zavolala otce:
Táto! Táto! Přines mi rychle zrcadlo!
Milá, co se stalo? Přece jsi prosila, aby všechna zrcadla zmizela! — řekl Král, přicházející k dceřině komnatě.
Někdo, přineste zrcadlo!
Nečekaně vstoupila do pokoje služebna, nesla v rukou stříbrné nádobí. Princezna si od ní vzala podnos a podívala se na svůj odraz v něm. Neklamala se! Její krása se opravdu vrátila! Princezna objala a políbila služebnu a otce. Byla tak šťastná, jako nikdy předtím. A otec král řekl, že do paláce přijel princ, aby si žádal její ruku.
Přijel si tě vzít ne pro tvou krásu, slyšel o tvé lásce k hudbě a chce tě učit.
To není možné!
Je to pravda, má milovaná, už jsem souhlasil, teď zbývá jen tvé slovo.
Souhlasím!
Svatba se konala brzy. Marie byla šťastná, že ji někdo miluje nejen pro krásu, ale i pro talent. A na svatbě hrála svou oblíbenou hudební skladbu na piánu!
