Venku panoval mrazivý prosinec. Stromy v lese se oblékly do sněhobílých kožíšků a země se pokryla obrovskou vrstvou sněhu. Lesní zvířata si zařizovala svá obydlí a ptáci ve hnízdech sbírali spadlé větvičky a listí, aby v tak hrozném mrazu nezmrzli a mohli ukrýt svá mláďata.
Zajíček jménem Sněhulák si postavil velmi útulný domek, kde už přezimoval mnoho dní. A jednoho dne, když mráz začal zuřit, zaklepala k němu liška.
Zajíc, aniž by vystrčil nos, hlasitě vykřikl:
Kdo to tam klepe na můj domek?
To jsem já — liška Ryšavka. Zajíci, zajíci, pusť mě k sobě na nocleh! Moji noru, kterou jsem si udělala na zimu, zavál obrovský sněhový závěj a já se do ní nemůžu dostat. Venku je takový mráz a nemám vůbec kde přezimovat.
No to mi dáš, lišáku! Jak tě můžu pustit, vždyť mě hned sežereš.
Odpověděl vyděšený zajíček.
Ne, ne, nebudu tě jíst. Budu ti velmi vděčná a budeme spolu vesele žít!
Odpověděla Ryšavka, aniž by měla v úmyslu šedého zajíčka oklamat.
Sněhulák se dlouho nerozmýšlel, pořádně se zamkl a odpověděl:
Ne, podvodnice! Jdi svou cestou a už se sem nikdy nevracej!
Liška se plahočila tmavým zasněženým lesem a hledala nocleh, zatímco zajíc si tiše lehl spát.
Následující den, když Sněhulák vystrčil nos z domku, viděl, že zima se úplně rozbouřila. Po krátkém běhu za jídlem se zajíček brzy vrátil domů. Pohodlně se usadil, snědl všechny dobroty, které dokázal v děsivém lese najít, a lehl si odpočívat.
Uplynulo jen málo času a znovu někdo zaklepal na jeho dveře.
No, kdo zase klepe, nedá mi spát!
To jsem já, tvůj přítel ježek. Pusť mě, zajíčku, k sobě přenocovat. Venku je taková zima a můj domek úplně zavалily větve, nemůžu se do něj dostat.
To teda ne, to je dobrý! Vždyť mě pobodáš svými ostrými bodlinami a vyženeš mě z domu. To ne, hledej si jiného spolubydlícího a ke mně už neklepej, nepustím tě! — odpověděl Sněhulák a pohodlně se uložil.
Odpověděl Sněhulák.
Ježek ještě chvíli čekal v naději, že se šedý zajíc přece jen slituje a pustí lesního přítele na nocleh. Ale čas plynul a Sněhulák dveře neotevřel.
Noc byla krutá, napadlo tolik sněhu, že ráno zajíc nemohl ani vylézt ze svého domku. Jídla stačilo ještě na celý den, takže Sněhulák nevybíhal ven, aby si neomrzl ocásek a tlapky.
A pak nastal večer, sníh padal tak silně, že nebylo nic vidět, vítr lámal větve stromů a venku nebylo vidět nikoho. A najednou do Sněhulákova domu opět zavítal nečekaný host.
Zajíci, hej, zajíci, slyšíš mě? To jsem já, veverka Střelka, pusť mě k sobě přenocovat. Můj strom, kde jsem bydlela, srazil strašný prudký vítr a teď se bojím, že zmrznu a onemocním.
Jasně, to bych si tak dovolil. Pustím tě a ty svým huňatým ocasem mi rozmetáš celý dům a pak určitě oba zůstaneme venku. Ne, veverko, jdi prosit jiná zvířata, ale ke mně už ani nohou!
Odpověděl jí Sněhulák.
Tak odehnal všechny své lesní sousedy a zajíc zůstal sám ve své noře přezimovat. Vůbec nechtěl nikoho pustit domů, protože by mu bylo těsno, a takhle žije sám a nikdo mu nebrání jíst a spát, kdy chce.
Uplynul měsíc, druhý, a najednou sníh vystřídal přívalový déšť. Noru, ve které šedý zajíček bydlel, úplně zaplavila voda a jednoho krásného dne se jeho nádherný prostorný domek proměnil v hlubokou louži. Sněhulák vyšel ven a hned si namočil tlapky. Nastal večer a znovu se na studenou zemi začaly sypat sněhové vločky.
Zajíc běží lesem a přemýšlí:
Co teď? Myslel jsem, že už přišlo jaro a brzy bude teplo, ale ne, tahle zima se zase rozbouřila a teď nemám kde bydlet.
Zajíc se plahočí mezi zasněženými stromy, pláče, je mu zima a má velký hlad. A najednou vidí před sebou velkou noru, ze které trčí ocásek lišky sestřičky.
Sněhulák se zaradoval, vrhl se k ní a zapištěl:
Kamarádko lištičko, to jsem já, šedý zajíc, pusť mě k sobě na nocleh. Tady venku je taková zima, úplně jsem si omrzl tlapky, ouška i ocásek, bojím se, že onemocním.
Ha-ha-ha, to je dobrý! Jdi, kam jsi šel, a už se na mě neobracej. Když jsem já neměla kde bydlet, vůbec ses nad mnou neslitoval a vyhnal jsi mě. Tak teď ani já ti nebudu pomáhat!
Odpověděla liška, schovala svůj zrzavý ocas a pevně zavřela dveře do teplé útulné norky.
Sněhulák se rozplakal a plahočil se dál hledat si nové obydlí. Běží mezi zasněženými stromy a najednou vidí před sebou krásnou chaloupku z listí a větví.
Kdo tady bydlí? Zaklepu na dveře, možná mě pustí na chvíli bydlet. Hej, ozvi se, kdo v chaloupce bydlí!
Přemýšlel Sněhulák.
Ó, to jsi ty, zajíčku? Proč mě budíš v tak mrazivou noc?
Odpověděl ospalý ježek.
To jsem já, šedý zajíček. Moje nora se teď proměnila v obrovskou louži a teď úplně zamrzla, pusť mě k sobě bydlet!
To teda ne, nepustím! Ty jsi mě vyhnal, tak já tě nechci znát.
Tehdy se zajíček rozhodl, že musí za každou cenu najít veverku, ta ho určitě pustí bydlet k sobě. Zajíc běží, dívá se na obě strany, a najednou vidí na stromě sedět veverku, jak jí oříšek.
Veverko, konečně jsem tě našel. Pusť mě k sobě na návštěvu, moc jsem zmrzl a tlapky s ocáskem jsem si asi omrzl.
Poprosil Sněhulák s nadějí, že konečně našel nové obydlí.
Víš, zajíci, ráda bych, ale nemůžu. Moc jsem se na tebe urazila a do svého domku tě nepustím. Běž dál, hledej si nový domov, ale zdá se mi, že tě nikdo k sobě na nocleh nepustí.
Zajíc se rozplakal a plahočil se dál závějemi. Nastala hluboká noc a Sněhulákovi úplně došly síly. Spadl u keříku a usnul. A najednou ve spánku slyší, jak ho někdo tahá za ouško.
No co, šedý zajíci, nenašel jsi kde přenocovat? Dobře, pojď, dáme ti přístřeší. Vyprávěli mi naši lesní přátelé, jak jsi je nechtěl pustit domů. Já jsem je tehdy všechny pustil k sobě bydlet, a když se trochu oteplilo a začalo pršet, všichni si postavili nové domky a teď tam bydlí.
Zabručel velký hnědý medvěd.
Zajíc se zaradoval, vyskočil a vydal se za svým zachráncem do brlohu. Když dorazili do nového obydlí, medvěd se zajícem se pořádně najedli a lehli si spát. Ale Sněhulák nemohl usnout, přemýšlel o tom, jak nepustil své lesní sousedy v krutém mrazu, a rozplakal se.
Pochopil, že přátelům je třeba vždy pomáhat, protože když jednal podle a špatně, zůstal úplně sám. Teď už Sněhulák nikdy nebude vyhánět své přátele, a pokud se jim něco stane, určitě jim přijde na pomoc.
