Žili-byli krtci. Malí, v teplých hebkých kožíšcích.
Pod zemí měli domek – noru, a také spíž a tunely – podzemní chodby, kterými se z nory dalo vydat všemi směry.
Maminka Krtkova matka čichla nosem a pomyslela si: "Jaro! Už zase rok uplynul. Brzy léto a my začneme vycházet na povrch, užívat si čerstvého vzduchu a slunečních paprsků. Ukážu dětem, jak je tam zajímavě! A pak podzim a zase zima: chlad, sníh. Zase se ponoříme hluboko pod zem a budeme sedět v měkké noře, vyložené mechem a trávou."
Dnes je třicet dní od vašeho narození, – řekla maminka Krtkova matka svým pěti malým krčkům. – Je čas vám ukázat cestu nahoru, na zem. Prokopeme si tam tunel. Nadýcháme se čerstvého jarního vzduchu, pocítíme jaro. Vyzkoušíme si čerstvou vitaminovou trávu. A také nám dochází zásoby červů.
A co je to jaro? – zeptal se jeden malý krtek.
Jaro je, když je teplo, sluneční paprsky hřejí zem a všechno kolem, včetně nás – krtkův. Na jaře se příroda probouzí a z letargie vylézají různí hmyz: červíci, broučci, mravenci. To je naše jídlo. Objevuje se zelená tráva – také skvělá pochoutka, – vysvětlila maminka. – Tak, dost povídání. K práci! Budeme kopat tunel tímto směrem. Kopejte, nebuďte líní!
Celá rodinka pilně pracovala a prodírala se stále blíž a blíž k jarnímu sluníčku.
Za chvíli, děti, opustíte svůj rodný domov, – pokračovala v povídání Krtkova matka. – Půjdete si svou cestou a postavíte si nové tunely a nory. Tak se učte, jak se to dělá!
Maminko, země je studená, – si stěžovala malá dcerka.
Nic se neděje. Brzy ji slunce zahřeje a bude teplá.
A co je to slunce?
Já sice špatně vidím, – odpověděla maminka Krtkova matka, – ale rozhlédla jsem se: je velké, kulaté, vyzařuje z něj teplé dlouhé paprsky.
A co jsou to paprsky? – zeptal se další malý krtek.
Až vyjdeme na povrch, tak pochopíte, co to je.
Konečně rodina krtkův vystrčila své hlavičky z pod země.
Jak je teplo! Jak to divně voní! – zvolala dcerka. – Maminko, vyprávěj nám pohádku, jak Palečka skoro nevyšla za našeho strýčka Krtka a jak ji unese ptáček.
Už jsem vám ji vyprávěla stokrát.
No, vyprávěj ji ještě jednou, – prosily děti v jednom hlase.
Dobře, vyprávím. Lehněte si na zem a otočte si bříška nahoru. Ať vás sluníčko hřeje, a já vám budu vyprávět pohádku.
A Krtkova matka tiše začala: "Když strýček Krtek navštívil tetu Polní myš, uviděl – ne, to není správně. Neuviděl, ale uslyšel – byl přece slepý – malou dívku. Zpívala krásně a veselou písničku. Krtkovi se to velmi líbilo a začal navštěvovat tetu Polní myš každý týden.
Strýček se nikdy nežení a neměl děti. Chtěl si tu malou zpěvačku vzít za ženu.
Vyjdi si za mě, Palečko. Dám ti takový kožíšek, jaký mám já. Už léta leží v truhle. Vidím, že na tebe čekal. Sice jsem slepý a nevidím tě, ale teta mi řekla, jaká jsi hubená a hezká. Slyším tvůj hlasek, je tak zvonivý. Budeme spolu žít. Polní myš říká, že málo jíš – jen půl zrnka pšenice. Takže mých zásob nám bude stačit na dlouho. Budeš mi vyprávět pohádky, zpívat písničky a uklízet dům. Já tě budu živit. Souhlasíš, že budeš mou ženou?
Souhlasí, – odpověděla Polní myš. – Jen si připraví věno: ušije si bílé šaty.
A teď vás zvu na návštěvu, ukážu vám svůj dům.
Palečka nic neodpověděla a tiše následovala myš.
Šli podzemním tunelem, šli a došli na návštěvu ke krtkovi. Dívce se u strýčka velmi líbilo. Měl velký dům, truhly plné kožíšků a spíž plný jídla. Palečka si začala šít šaty a připravovat se na svatbu.
Šila celé dny a večer vycházela z myší nory, aby se podívala na slunce a oblohu.
Přišel den svatby. Strýček s přáteli přišel pro nevěstu a přinesl mnoho darů. Teta říkala, že Palečka byla velmi krásná: v bílých dlouhých šatech a měkkém bílém závoji.
Před svatbou si nevěsta chtěla ještě jednou prohlédnout slunce a nadýchat se čerstvého vzduchu. Vždyť jí celou zimu hrozilo, že bude žít v podzemním domě.
Palečka se vyšplhala nahoru, taková krásná, a začala zpívat veselou písničku. Najednou přiletěl nějaký ptáček, chytil ji a unese ji daleko-daleko, jen teta Polní myš ji viděla. Strýček Krtek se po tom nikdy nežení a zbytek života žil sám."
A proč si nenašel jinou nevěstu? – zeptal se syn.
Mnoho krtkův si nechce brát a žijí jako samotáři, – odpověděla maminka Krtkova matka a rozhodila tlapkami. – Zahřáli jsme se na sluníčku, a teď je čas na oběd. Vidíte ty zemní červíky, co vylezli? Chytejte je rychle, než se schováte!
Malí krtci se naobědvali a chystali se domů. Jeden za druhým pomalu plazili do své nory.
