Tato příhoda se stala v jednom orchestru, kde hrálo mnoho nádherných nástrojů. Hlavním byl starý klavír, který se spolu s hudebníky podílel na mnoha skladbách. Vždy stál uprostřed jeviště.
Mladé housličky, které stály v duetu s klavírem, snily zpívat jako jejich starší přítel. Vždyť melodie klavíru se vždy zvláštním způsobem ozvala v srdcích posluchačů.
Housličky z toho velmi trpěly a často zklamaly na zkoušce stejně mladého houslistu přetržením struny. Jednou, když opět porušily strunu, hořce plakaly.
Proč nemohu hrát jako klavír, překvapovat a ohromovat i ty nejnáročnější milovníky hudby! On hrdě stojí uprostřed nástrojů, a já jsem jen jedny z mnoha houselek v orchestru. Nikdy nebudu moci hrát takovou kouzelnou hudbu…
Když to slyšel alt, který vždy hrál v stínu klavíru, houselek a dalších nástrojů, byl překvapen.
A housličky nemusí zpívat jako klavír, ― řekl ― housličky jsou schopny svou vlastní písní fascinovat. Každý nástroj je důležitý. A každé housličky v orchestru jsou jedinečné svým zvukem a neopakovatelné.
Ale kdo si bude pamatovat mou píseň? A klavír si budou všichni pamatovat! Není to krásné, řekni mi?! To znamená, že on je zvláštní, a my jsme jen jedny z stovek nástrojů, ― odpověděly housličky.
Ano, asi jsme jen jedny z mnoha, ― řekl alt zamyšleně, ― ale určitě se najde duše, pro kterou bude naše píseň nejoblíbenější. A kvůli nám přijde tento člověk na koncert. Buď sám sebou, nepokoušej se zpívat to, co ti není dáno. Nezklam mladého hudebníka, který s tvou pomocí hraje nádherná díla.
Jak bych chtěla dnes zatmít klavír. Ale mám přetrženu strunu. Tak ať je to skvělý koncert, alte. Děkuji ti za podporu. Ach, kdyby jsem mohla aspoň jednou zahrát…― vykřikly housličky se vzlykem.
Skvělý koncert! Netruchli, tvůj mladý mistr si strunu vymění. Jen věř: přijde i náš hvězdný čas, hlavní je zpívat tak, jak my zpíváme, ― povzbudil přítele alt.
Poté, co mladý houslista vyměnil strunu svého oblíbeného nástroje, vykročil na jeviště. Starý klavír začal hrát, alt zazněl, přišel čas houselek. Ale chtěly hrát lépe než ostatní, takže se jejich struna opět přetrhla od příliš obtížné melodie. A pak se sál zastavil v rozpacích.
Ještě minutu, ještě jednu minutu, a moje housličky opět zazní. Zazní tak, jak nezazněly žádné jiné housličky. Neměj jí za zlé její snahu o sen, je nejlepší ze všech, ― zašeptal hudebník s chvěním v hlase.
Když to slyšely housličky, zahrály známou melodii tak, jak ji nikdo dosud neslyšel. Hrály nádherně, nechtějíc zklamat svého mistra. Dlouho jí sál tleskl a oči mladého tvůrce zářily. Vždyť věřil v housličky, a pro něj nebyl na celém světě lepší nástroj.
Koncert skončil a všichni se vrátili na svá místa.
Měl jsi pravdu, drahý příteli alte, ― řekly housličky, ― dnes si mě všichni vyslechli a zamilovali si mě za to, že jsem já. Jsme dobré, když hrajeme svou vlastní píseň a nesnažíme se o to, co nám je cizí. Jak jsem byla naivní, když jsem si myslela, že cizí píseň mi přinese úspěch. Zbytečně jsem si lámala struny. Líbí se mi zvuk klavíru, ale úplně jsem zapomněla, že housličky zpívají stejně krásně. Být housličkami je velké štěstí!
Ano, tvá píseň byla dnes kouzelná jako nikdy předtím. Bravo, housličky! ― odpověděl alt, v každé jeho struně zpívala upřímná radost ze svého přítele.
Dlouhé roky si alt a housličky přátelily a zahrály mnoho koncertů. Housličky zářily a čím dál více lidí přicházelo je poslouchat. Začaly sólovat v nádherných skladbách. A teď se jim líbilo, jak zní v duetu s klavírem, který hrdě stojí mezi ostatními nástroji.
Když si poslechnete pozorně, můžete slyšet jedinečnou hudbu duše každého člověka. Stejně jako různé nástroje zní naše melodie nádherně, ale ať se snažíme sebevíc, nebudou znít jinak. Proto je důležité zahrát si svou vlastní píseň. V tom spočívá zvláštní kouzlo, můj mladý příteli.
