Přišla dlouho očekávaná zima. Padl první měkký sníh. Stromy se oblékly do bílých kabátů. Na ulici se stalo pohádkově krásně. Všichni se radovali z čerstvého sněhu, zvláště děti.
Maminko, — řekl chlapec Aleš, — podívej se, jak je to krásné za oknem! Pojďme si hrát na sněhové koule?
Máma souhlasila. Teplě se oblékli, vzali si sáně a vyrazili na ulici.
Na dvoře si hrály desítky dětí. Jedni se vozili ze skluzavky, druzí si lepili sněhuláka, třetí stavěli pevnost. Všichni se smáli a bavili se. Zdálo se, jako by svět zalila radost a štěstí!
Aleši! Aleši! Pojď rychle k nám! — zavolaly na chlapce ostatní děti.
Aleš běžel k přátelům. Společně si lepili velkého sněhuláka. Nos udělali z mrkve, oči ze šišek, nakreslili mu úsměv. Sněhulák vypadal úžasně – jako živý. Dětem se dokonce zdálo, že jim mrkl na oko. Nálada všech se stala ještě lepší. Vždyť takovéto zázraky se dějí jen v pohádkách… Možná to byla opravdu skutečná pohádka?..
Večer se děti rozešly do domů. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Zpod jedličky, která rostla na dvoře, se objevil trpaslík v červeném kabátě a červené čepici. V rukou držel malý sešitek. Malými neobratný krůčky přistoupil ke sněhuláku a usmál se.
Ahoj, Sněhuláčku! Jsem pomocník Děda Mrazu. Přijel jsem z města Velký Usťug. To je rodiště našeho zimního kouzelníka! Řekni mi prosím, jak se chovali děti, které tě lepily? Někoho urážely nebo byly hodné a zdvořilé?
Ahoj, Trpaslíčku! – odpověděl Sněhulák. – Děti na tomto dvoře jsou velmi hodné. Tak se radovaly z prvního sněhu! A jaké zajímavé hry si hrály! Nikdo se ani nepral! Všichni byli šťastní! Nemohl jsem se ovládnout a mrkl jsem jim na oko...
Ó! Sněhuláčku! To přece nesmíš! Děti by neměly vědět, že existujeme!
Trpaslíčku, promiň, ale nemohl jsem odolat dětským úsměvům, – smutně odpověděl Sněhulák.
Nic se neděje, — uklidnil ho Trpaslík. — Jsem velmi rád, že jsou tady děti hodné a poslušné. Zapíšu si do kouzelného sešitku jména těchto chlapců a dívek. Seznam předám Dědovi Mrazovi. A až přijde Nový rok a na jedličkách se rozsvítí barevná světýlka, každé dítě dostane v dárku přesně to, co si nejvíce přeje!
Jak je to skvělé – dostávat dárky! — radostně zvolal Sněhulák.
Přišel dlouho očekávaný svátek – Nový rok. V každém domě se linula vůně jehličí, mandarinek a chutného jídla. Všude panovala veselost! Alešova rodina se také těšila na oslavu.
Spolu s maminkou si chlapec ozdobil jedličku. A pod jedličku si položil obálku s dopisem pro Děda Mrazu. Aleš snil o autíčku na dálkové ovládání a doufal, že se jeho přání určitě splní. Choval se dobře po celý rok: pomáhal rodičům, neubližoval zvířatům a snažil se dokonce nehádati s ostatními dětmi na dvoře. Vždyť věděl, že Dědo Mraz a jeho pomocníci vidí všechno.
Ráno prvního ledna se Aleš, sotva se pořádně probudil, rozběhl k jedličce. A – ó, zázrak! V krásné velké krabici na něj čekalo autíčko! Chlapec se radostí rozplakal: sen se mu splnil!
Aleš pochopil, že přání se splňují, hlavně je jít jim vstříc: dělat jen dobré věci, být dobrým člověkem a upřímně věřit v zázraky.
Nebojte se snít! Čím jasnější je sen, tím je blíže k uskutečnění!
