Nikita žil ve velké přátelské rodině spolu s mámou, tátou a svou mladší sestřičkou. Chlapec chodil do školy, do druhé třídy, a jeho sestra Dáša navštěvovala mateřskou školku. Nikita měl velmi mnoho kamarádů a často, když přišel po vyučování domů, hodil svou aktovku a utíkal si s nimi hrát. Kluci hráli fotbal, chodili na ryby, byli velmi aktivní a veselí. A pak jednoho krásného dne přinesl Nikitův táta domů velký balík, ale řekl, že ho otevře, až budou doma všichni členové rodiny.
Nastal večer a Nikita se se zatajeným dechem podíval na otce a řekl:
Tati, nezapomněl jsi, že máš otevřít ten balík, který jsi dnes odpoledne přinesl domů?
Ne, samozřejmě, teď vám ukážu, co jsem koupil.
Odpověděl táta a s úsměvem zmizel v pokoji.
Za několik minut táta zakřičel:
Všechno je připraveno, můžete všichni běžet sem.
Nikita se sestřičkou se naháněli, aby viděli, co to zajímavého jim táta koupil. A hle, nevěříce svým očím, děti uviděly nový, krásný, moderní počítač, o kterém už velmi dlouho snily.
No tak, tohle je náš nový přítel. Teď si budete moci pouštět pohádky, hrát počítačové hry, dozvídat se spoustu nového a zajímavého pomocí internetu. Ale pojďme, děti, hned si promluvit o pravidlech. U počítače se smí sedět jen krátce, ne víc než hodinu denně, jinak ho vrátím do obchodu.
Řekl otec.
Děti byly z takového nákupu nadšené.
Nikita se vrhl k telefonu a začal volat kamarádům, aby se s nimi podělil o svou radost:
Haló, Tondo, táta mi koupil počítač! Přijď ke mně na návštěvu, budeme si hrát.
Tak chlapec obvolal všechny své kamarády, aby se pochlubil novým přítelem.
Uplynul týden. Každý den Nikita, když přišel domů ze školy, jako obvykle hodil svou aktovku, ale už neutíkal hrát fotbal s kamarády na ulici. Neumyl si ruce, nesundal si svrchní oblečení a neobědval, jen se hnal k počítači, aby si co nejdřív začal hrát svou oblíbenou hru nebo se podíval na další pohádku. Nikitův táta hodně pracoval, proto přicházel domů pozdě a ne vždy mohl vidět, jak jeho syn tráví čas po škole. Máma chlapci neustále opakovala, že nelze trávit tolik času u počítače, ale její slova byla marná.
Nikito, přestaň si hrát na svém počítači! Jdi se najíst po škole a pak si sedni k úkolům.
Říkala máma synovi.
Mami, ještě si chvilku pohraju a pak budu dělat domácí úkol.
Odpovídal chlapec a pokaždé u počítače vysedával.
Nikitini kamarádi dál hráli na dvoře fotbal, jezdili na kolech a chodili na ryby, ale chlapce nezajímalo nic jiného než jeho nový přítel – počítač. Nikitovy známky se zhoršily, spolužáci s ním úplně přestali kamarádit.
A pak jednou, když se Nikita jako obvykle vrátil domů ze školy a usadil se k počítači, najednou ucítil, že ho oči velmi bolí. Navíc začal z nějakého důvodu hůř vidět.
Co se to se mnou děje?
Zamyslel se Nikita.
Copak je pravda, co říkali máma a táta? Může se opravdu od počítače kazit zrak?
S údivem uvažoval chlapec.
Venku bylo nádherné počasí a Nikita si najednou vzpomněl na své kamarády, se kterými dřív velmi veselo trávil čas. Tehdy se chlapec rozhodl udělat si přestávku a trochu si zajít ven se svými kamarády.
Když vyšel na práh, Nikita zakřičel:
Hej, kluci, co kdybychom se projeli na kolech? Nebo si možná zahrajeme fotbal?
Ale kluci se na chlapce podívali, tvářili se, že ho neslyší, a pokračovali ve hře ve své partě, bez Nikity.
Tondo, Pavle, copak mě neslyšíte?
Zeptal se Nikita.
Proč bychom neslyšeli, slyšíme! Jenže si s tebou už nechceme hrát. Máš nového kamaráda – počítač, tak s ním si choď hrát. A my budeme bez tebe chodit na ryby, jezdit na kolech a hrát fotbal.
Nikita se rozrušeně vydal domů a přemýšlel:
No a není třeba si se mnou hrát, já si i bez vás nějak poradím. Teď si sednu ke svému oblíbenému počítači a budu si hrát a nikoho víc nepotřebuji.
Chlapec se usadil ke stolku s počítačem a znovu se pustil do boje v tancích.
A najednou vběhla Dášenka a zakřičela:
Nikito, podívej, jaké krásné šaty mi ušila máma. Jsou tak jasné, že mě teď bude vidět zdaleka a všichni mi budou závidět!
Ach, Dášo, no kde jsou jasné, jsou úplně vybledlé a nenápadné.
Odpověděl chlapec.
Jak to, copak nevidíš? Jsou žluté jako sluníčko a já v nich vypadám jako kvítek!
No ty mi teda, sestřičko, dáváš! Vždyť jsou úplně nenápadné, nějaké bledé a ne jasné.
A najednou se Nikita podíval na akvárium, které už dávno stálo s sestřičkou v pokoji. Dřív byly rybičky v něm jasné – žluté a červené, a teď se chlapci v očích zakalilo a nemohl rozeznat, která je která rybička.
Vrhl se k mámě a řekl:
Mami, mami, něco jsou naše rybičky úplně bledé. Co se s nimi stalo?
S rybičkami se, synku, nic nestalo, to ty tak dlouho sedíš u počítače, že tvé oči jsou velmi unavené a začal jsi špatně vidět.
Odpověděla máma.
Tehdy se Nikita rozhodl, že už nikdy nebude u počítače dlouho vysedávat. Začal se bát, že už neuvidí zelenou, krásnou trávu, jasné žluté sluníčko a modrou oblohu. Vyběhl ven a vydal se ke svým kamarádům.
Promiňte mi, kluci, už vás nikdy nevyměním za počítač. Kvůli němu se dětem kazí zrak a ještě kvůli němu jsem málem ztratil své nejlepší kamarády.
Kluci Nikitu odpustili a všechno se dalo do pořádku. Chlapec si jen občas sedl k počítači, aby se podíval na něco potřebného k úkolům nebo si krátce zahrál hru. Učení ve škole se zlepšilo, kamarádi zase začali za chlapcem zaběhnout, aby si spolu zahráli fotbal nebo šli na ryby. A rybičky v akváriu zase byly jasné a krásné.
