„Máma onemocněla, ― myslela si Dina se zármutkem, ― a táta chodí se sklopenou hlavou. Jeho modré oči se staly šedivými a velmi smutným. Táta dnes připravoval snídani. Samozřejmě, že kaše není tak chutná jako od mámy. A lívance jsou placaté a suché. A čaj vůbec není voňavý… A ani pohádky na dobrou noc z velké knihy, které táta čte, nejsou tak zajímavé jako dřív".
Po snídani Dina zašla za mámou. Její dlouhý černý cop se stal šedivým. Tvář bílá jako povlak na polštáři, a oči – obrovské, bez živého lesku.
Mámo, jak se máš? Kdy budeš zase jako dřív? Tak mě po tobě stýská, ― zeptala se Dina se třesem v hlase a rozplakala se.
Má nádherná princezno, ― řekla máma slabě, ― zdá se, že už se nepostavím. Moje síly se vyčerpávají, stále více slábneme. Neplač, brzy odejdu, ale vždy budu s tebou.
Máma zavřela oči a zdálo se, že usíná.
Tady jsi, ― řekl táta, tiše otevíraje dveře, ― pojď, Dino, nesmíme mámu rušit v odpočinku. Brzy přijede tvá babička, pomůže nám.
Táta a Dina vyšli na dvůr. Bydleli v malém, ale velmi útulném domě na okraji vesnice. Měli nádhernou zahradu, kde rostly ovocné stromy, keře s různými bobulemi a květiny: dva krásně upravené záhony s růžemi a jednoletkami. V zahradě byly také houpačky, na kterých si velmi ráda Dina a máma hrály a pozorovali mraky.
Cesta od domu k brance byla posypaná růžovým kamenem, po stranách ležely bílé obruby, podél nich rostly aksamitky. Dina a táta vyšli na ulici. Po cestě, zvedajíc prach, jela kára tažená poníkem s dlouhou ofinou.
To je babička! ― zvolala Dina a zatleskal si, na chvíli zapomínajíc na горе, které se usídlilo v jejich domě.
Táta otevřel bránu a pony vešel na dvůr. Táta rozpřáhl Buyana a vedl ho do stodoly, aby ho napil pramenitou vodou, kterou přinesl ráno z lesíka, a nasypал mu plné jeslí ječmene. Zatímco babička už byla v pokoji své dcery. Dinu s sebou nevzala, a tak dívka také šla k Buyanovi. Znali se a byli přátelé. Dina si předem vzala několik kousků cukru a угостила poníka.
Táta ho vyčistil speciálním kartáčem a odešel. Dina mu rozčesala ofinu a hřívu a začala si plést copánky s jasnými úzkými stužkami. Buyan se dotkl rtů Diny na tváři, jako by ji políbil, a upřeně se na ni podíval. Jeho modrofialové oči vyzařovaly něhu a lásku. Dina obejmula poníka kolem krku a rozplakala se. Buyan smutně zařehtал, a z jeho očí tekly slzy. Oba plakali.
Dina viděla, že na zem něco padlo. Byl to náramek splétaný z koňských chlupů se stříbrnou nití, na kterém visela malá podkova. Dina určitě si neplétla hřívu Buyana se stříbrnou nití. A už vůbec si neodřezávala copánek. Dívka si náramek nasadila na ruku a pevně obejmula Buyana kolem krku.
Do stodoly vstoupila babička.
Věděla jsem, že jsi u Buyana, ― řekla. ― Co to máš za náramek? Proč jsi si, Dino, odřezala od poníka copánek?
Já jsem si nic neodřezávala, Buyan mi ho sám dal!
Sám? No tak, ― podivila se babička a pohladila hřívu svého přítele s úsměvem, ― vždycky jsem věděla, že můj pony není tak jednoduchý, jak se zdá. Umí dělat ještě mnohem větší kousky!
Babičko, řekni mi, co všechno umí Buyan! ― prosila Dina.
Jednou jsem se vydala za přítelkyní do sousedního městečka, ― začala vyprávět babička, ― a začal padat silný déšť. Ani jedna kapka na nás nepadla, ačkoli po cestě tekly potoky! A nedávno jsem jela do sousední vesnice do obchodu. Slunce pálilo a vítr zvedl prach, bylo těžké dýchat. Do vesnice zbývalo ještě deset minut, ale doslova za minutu jsme byli u obchodu! Vítr ustal, prach se usadil. Myslím, že to všechno zařídil můj Buyan. Takže, Dino, střež si náramek, je to tvůj talisman.
Babička něžně pohladila Buyana a spolu s Dinou vyšla ze stodoly.
Pojď si připravit oběd, a pak nás čekají velké věci: musíme tě připravit na cestu. Tvou mámu může zachránit jen kouzlo! A ty se budeš muset vydat do kouzelného lesa k čarodějnici. Dá ti lék. Jen o tom neříkej rodičům, ― prosila babička. ― Bojím se, že táta tě nepustí. Ale jen dítě se může dostat do kouzelného lesa.
Dina nevěřila svým uším. Jak by mohla, ještě tak malá dívka, zachránit mámu? Ale pro ni byla ochotna udělat všechno!
A čarodějnice – je zlá? ― zeptala se Dina.
Není ani zlá, ani dobrá, je to prostě čarodějnice. Pro zlé lidi je zlá, ale ty jsi dítě s čistou duší, nemusíš se jí bát. Moje babička mi vyprávěla, že čarodějnice děti neubližuje.
A kolik jí je let? ― překvapením se zeptala Dina. ― Možná už tam ani nežije.
Pokud existuje kouzelný les, pak tam existuje i čarodějnice! ― řekla babička rozhodně.
Dina se v ten večer nemusela přemlouvat, aby šla spát. Měla totiž s prvními paprsky slunce vyrazit na cestu.
Za vesnicí byla malá březová hájina, a za ní nikdo nikdy nechodil. Tam stála a stála, dnem i nocí, v létě i v zimě, hustá stěna bílé mlhy. Sotva rozlišitelná stezka vedla do mlhy, ale bylo neznámo, odkud se vzala.
Jakmile se horizont na východě začal bledout, babička Dinu probudila. Dívka si umyla tvář, snídala a oblékla si žlutý svetr s kapucí, který si máma pletla, než onemocněla. Na zádech měla lehký batoh. Splétl ho z vrby, kterou dědečka nařezal v den jarní rovnodennosti. Do batohu babička vložila láhev s pramenitou vodou, koláčky s reveňem, a na samé dno, pod ubrousek, malý pytlík s rozrušenou zemí zpod rybízového keře ze zahrady. Všechno, co by mohlo chránit nebo zachránit malou dívku na cestě k čarodějnici, žena sebrala.
Objevil se jen kousek slunce, a babička s Dinou už byly v březové hájině.
Nevím, co je za mlhou, ― řekla babička, ― hned kouzelný les nebo ne. Ale určitě vím, že se nesmíš za žádných okolností schodit ze stezky! A neohlížej se, jinak si můžeš podvrtnout nohu a ztratit cestu.
Babička pevně objala vnučku, čekala, až se dívka ztratí v mlze, a šla domů.
V mlze
Dina šla po stezce. Skrz hustou mlhu nebylo nic vidět. Stezka vedla k bouřlivé, široké řece, přes kterou byl přehozen úzký mostek bez zábradlí. Druhý břeh nebyl ani vidět. Jak přejít řeku?
Náhle se znikud objevilo silné lano. Táhlo se rovnoběžně s úzkým mostkem. Dina oběma rukama pevně uchopila lano a sebevědomě se vydala vpřed. Dívka viděla, že lano bylo splétáno z koňských chlupů se stříbrnou nití. „To se o mě postaral Buyan,
