Zatímco Marišku, jak se jmenovala nová známá, ohřívala čajník a krájela roládu, Vasek se z nervozity vyprázdnil celou misku se sladkostmi.
Marišo, — zeptal se Vasek s plnou pusou, — Jak jsi zjistila, že máš v počítači také počítačového myšáka, nebo spíš myšku?
Marišku si nalila čaj do šálků, postavila na stůl talíř s roládu, sedla si vedle Vaska a odpověděla:
Víš, můj táta Saša často jezdí na dlouhé pracovní cesty. A ne jen tak, ale na rok, dva. A my s mámou jsme s ním vždycky jezdili. Žijeme pořád v různých městech, v různých bytech. Máma je malířka. Je jí jedno, kde maluje obrázky. Ale i ona si to už nechala. Řekla, že zůstane v Petrohradě. Tam je hodně výstav. A táta si mě vzal s sebou. No, a já už od šesti let jsem změnila pět škol! Zpočátku to bylo jednodušší, ale pak, když jsem trochu vyrostla, jsem se začala seznamovat s dětmi. V každém městě — kamarádky, přátelé. Jakmile se spřátelíme, a tady je zase stěhování. Víš, jak je těžké se s přáteli rozloučit?
Vasek opatrně přikývl a podíval se na myšáka, aby se náhodou nenadělal výčitek za včerejší čin? Ale ten si s mravcem vesele povídal.
Mlčela jsem, — pokračovala Marišku, — Nechtěla jsem tátu rozrušit, koupil mi počítač, a já jsem si přes internet psala se všemi svými přáteli. Ale přece jen, na internetu se s přáteli na výlet nepůjdeš a na narozeniny je nepozvěš! Ačkoli mám v „Jednoročnících
