Kdo by nemiloval mýdlové bubliny? Tyto veselé duhovité kuličky potěší mnoho dětí. Ale malý Mitya je nikdy neviděl. Je to proto, že je ještě velmi malý a mnoho věcí, které nám jsou známé, se mu zdají nesmírně zajímavé a neobvyklé.
Jednou, když se procházel na hřišti s maminkou, si Mitya všiml velkého létajícího průhledného kuličky. Počasí bylo krásné, jasně svítilo slunce a na hřišti bylo mnoho dětí. Mitya sledoval kuličku pohledem a velmi se podivil, když ta náhle zmizela. Jasně viděl: letí si kulička, nikdo ji nedotýká, a najednou — hop — a není ji vidět.
Kdyby jen mohl přistoupit k mámě a zeptat se: "A co to je za kouzelný míč?", ale neumí mluvit, a prstem ukázat se mu nepodaří, protože kulička už zmizela. Takže si to bude muset vyjasnit sám.
Mitya pečlivě prohledal hřiště. Proběhl kolem pískoviště, vylezl na skluzavku, aby lépe viděl, a dokonce se z ní i svalil, pro jistotu. Prošel si kolem houpačky, na které se vysoko vznášely starší dívky. Kouzelný míč nikde nebyl vidět.
Najednou si ze koutku oka všiml, jak se něco třpytilo u lavičky. Bez váhání se tam vydal. A nezklamal se. Před jeho očima se vynořoval úžasný obrázek: množství malých a větších průhledných kuliček letělo do nebe a mizelo. Některé kuličky padaly na zem a hned zmizely z dohledu.
Ale nejúžasnější bylo, že tyto kuličky vytvářela malá dívka, která nebyla o mnoho starší než sám Mitya. Vypouštěla je z malé kulaté tyčinky. "Určitě je to čarodějnice," pomyslel si malý chlapec.
Velmi se mu chtělo přistoupit a dotknout se těchto neobvyklých létajících kuliček. Právě v tu dobu kolem něj prolétala jedna taková. Mitya udělal několik kroků, natáhl své maličké ručičky a skoro chytil kuličku, ale ta najednou zase zmizela. Mitya cítil jen mokré stříkance na rukou. Jak se ani nesnažil kuličku chytit, jakmile se jí dotkl, hned praskla.
Dívka, která pouštěla bubliny, viděla, jak se Mitya o ně zajímal. Nadula velkou-velkou bublinu a chytila ji mýdlovou tyčinkou. Mitya ji pozoroval jako očarovaný. "Určitě je to čarodějnice," myslel si. Dívka přiblížila bublinu blíž k Mitvě, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
Viděl, jak se kulička třpytí všemi barvami duhy, jejichž názvy Mitya ještě neznal. V této kuličce byl celý svět, jen převrácený. Ale jakmile Mitya natáhl svou malou ručičku k bublině, ta zase praskla. Od zármutku malý chlapec plakal. Také by chtěl ovládat tuto nevídanou magii.
Když uslyšela Mitvův pláč, hned přiběhla maminка.
Tak tady jsi, malíčku, a já tě hledám po celém hřišti," řekla, když si ho vzala do náruče.
Mitya ukázal prstem na bubliny, které létaly kolem.
Bu-bli-ny," vyslovila po slabikách maminка, "Líbily se ti bubliny?
Mitya se v odpověď usmál. Nevěděl, jak mamince říci, že se mu tyto létající kouzelné kuličky velmi líbily.
Pojď, koupíme ti bubliny," řekla maminка.
Když dostal své vlastní bubliny, Mitya se velmi radoval. Ještě neuměl je pouštět, a jakmile se mu chtělo znovu vidět zářící kuličky, přistoupil k mamince a podal jí láhvičku. Maminка určitě chytila některé bubliny na tyčinku a společně si je prohlédli. A někdy si sama vytvořila celé postavy z mýdlových bublin. Mitvě se to velmi líbilo.
Byl si jistý, že se velmi brzy naučí je sám pouštět. Stačí jen velmi moc chtít — a všechno se povede!
