Já jsem velký a silný medvěd. Mám spoustu dobrých a veselých přátel. Zajíček, ježek, veverka – žijeme v lese v sousedních domečcích. Často se procházíme lesem jako soudržná parta, přitom si zpíváme písničky. A samozřejmě si navzájem neustále chodíme na návštěvu.
Všechny svátky v lese slavíme spolu. Všechny kromě jednoho – Nového roku. Věc je v tom, že velmi rád spím, a jakmile přijde zima, vlezu si do svého domečku, přikryju se teplou péřovou přikrývkou a sladce usnu. A na jaře mi zajíček, ježek a veverka vyprávějí, jak skvěle si užili Nový rok.
Míšo, letos budeme mít obrovský vánoční stromek, ozdobený bobulemi a šiškami! – radostně mi vyprávěl zajíček, když jsme se sešli v mém domečku a pili jsme čaj s medem.
A budeme si hrát na sníh a tančit v kruhu! – vesele chrčel ježek.
Bylo mi trochu smutno, že se moji přátelé budou bavit bez mě, ale medvědi musí v zimě spát – to je velký zákon přírody. Nechtěl jsem zklamat své přátele, tak jsem prostě řekl:
To je něco. Také bych si přál oslavit s vámi, ale budu spát jako obvykle.
Míšo, a co kdybys se tentokrát mohl usunout až po slavnosti? – zeptala se mě veverka.
Ani nevím, musel bych být vzhůru celý měsíc, – odpověděl jsem, – nejsem si jistý, jestli se mi to podaří.
Zato budeš moci vidět Dědečka Mráze! – vykřikli zvířátka.
Nevěděl jsem, kdo je ten Dědeček Mráz, ale moji přátelé o něm vyprávěli tolik. Říkali, že je to kouzelník, má krásný modrý kabát a velkou šedivou bradu. Ježek mi dokonce prozradil tajemství, jak jednou viděl Dědečka Mráze v novoroční noc. A veverka mi vyprávěla, že přináší dárky všem v lese.
Ale aby člověk dostal dárek, musí se chovat dobře po celý rok. Zamyslel jsem se: „Co když se opravdu nebudu spát až do svátku? A jakmile skončí Nový rok – rovnou do postele.
