V jednom tajgovém lese pod starým velkým duben v malé a útulné medvědí brlohě žil medvídek. Zvířata ho laskavě nazývala Mišutka. Díky husté a lesklé srsti vypadal jako plyšový, a bílý trojúhelník na prsou mu dodával vznešený vzhled.
A jaký byl to strašný milovník sladkostí! Pořád jedl maliny, neustále si je pochutnával a zapíjel je viskózním medem. Když byl ještě malý, jeho maminka medvědice mu toto pochoutku často nabízela, a poté měl lepkavé a vonné tlapky.
S maminkou měl Mišutka vždy veselé a klidné chvíle. Ale jednoho dne do jejich lesa přišli lovci. Hlasité výstřely vyděsily medvídka a přinutily ho, aby se stočil do klubíčka v nejhlubší části brlohy.
Nikam nechodiž, čekej tady na mě! – přísně nařídila maminka medvědice.
Pak ho na několik okamžiků silně přitiskla k sobě svojí velkou chlupatou tlapou, žalostně vrčela a těžce si oddechla, než ho pustila. Medvídek viděl jen, jak se rychlými skoky vydala směrem, odkud se ozývaly výstřely.
Brzy se všechno utichlo. Mišutka se uklidnil a začal trpělivě čekat na maminku. Ale ona se nevrátila...
Dlouho ještě ten večer bloudil lesem v naději, že ji najde. Ale potkal jen nespokojného ježka, který neochotně vylezl z nory a překvapeně se na něj díval ospalýma, často mrkajícíma očima.
Medvídku, proč tak křičíš po celém lese?! Nedáš mi spát! – rozčílil se ježek.
Ztratil jsem maminku – odpověděl rozrušený Mišutka se vzlyky – a sám jsem se ztratil.
Pojď, provedu tě do tvé brlohy. Vím, kde je! – laskavě navrhl ježek a už se chvěl na svých malých nožičkách po úzké cestičce vedoucí hluboko do lesa.
Od té doby se medvídek a ježek stali nerozlučnými přáteli. Hrávali si a bavili se celé dny, a pak, unavení, odcházeli do brlohy a společně pili vonný čaj s džemem nebo medem. Mišutka měl svého přítele rád a laskavě mu říkal Pyfík, protože jeho maličký černý nosík neustále hvíždal a chrčel.
Hej, jsi doma? – ozval se hlas ježka jednoho brzkého jarního rána.
Ano, Pyfíku, pojď dál! – radostně se ozval medvídek, který se právě probíral ze spánku.
Ježek se vvalil do brlohy, obratně se rozvinul z klubíčka a s často mrkajícíma černýma kuličkovýma očima nadšeně vykřikl:
Podívej se rychle, co jsem našel u tesařů!
Medvídek na chvíli zůstal bez dechu, a v jeho očích se zablýsklo. V tlapičkách ježka byla nic jiného než otevřená plechovka kondenzovaného mléka.
Mišutka, zatím ji schováš! Přijdu večer a budeme si s ní dát čaj. Teď ale nemám čas, musím rychle jít sbírat houby, podívej, kolik jich vyrostlo po dešti!
Medvídek sotva čekal na večer. Uvařil si oblíbený lípový čaj s malinami, opatrně postavil plechovku kondenzovaného mléka doprostřed stolu a trpělivě čekal...
Čaj už vychladl a dlouho se stmívalo, ale ježek se stále nevrátil. Toho dne nasbíral spoustu hub, skoro na celou zimu by mu stačily.
A Mišutka nemohl usnout, převaloval se z boku na bok a neustále si vyčítal:
Proč jsem ji jen čichal, teď nemohu zapomenout na ten vůni! Jenom jednou si ji ještě čichnu, nic hrozného se nestane...
Medvídek vytáhl schovanou plechovku, opatrně otevřel víko a... nemohl se ovládnout: jeho tlapka zrádně sama sáhla po pochoutce.
Ráno se objevil spokojený ježek. Na jeho malé tváři se zračil úsměv, těšil se na sladkou pochoutku.
Mišutka, včera jsem se k tobě nestihla. Prosím, odpusť mi. Doufám, že jsi nekondenzované mléko bez mě neokusil?
Medvídek nevěděl, co odpovědět příteli. Vinen opustil pohled a stáhl se, takže jeho malá plyšová ouška se přitiskla k lícům.
Myslel jsem, že jsme přátelé – zmateně mumlal Pyfík a hlasitě si chrčel, rychle se vyvalil z brlohy.
Medvídek dlouho koukal za utíkajícím ježkem. A pak mu přišla na mysl myšlenka, která ho zároveň těšila a děsila. Ale Mišutka nemohl ztratit přítele, proto se rychle rozhodl.
Jeho malé srdíčko bilo tak silně, že se mu tlapky neustále sbíhaly z cestičky. Rychlými skoky se vydal směrem, odkud se ozývaly hlasité zvuky seker.
Tesaři si všimli nečekaného hosta už zdaleka a utichli. Vyděšený malý medvídek se zastavil nedaleko od nich a, lehce se zvedl na zadní tlapky, pokusil se hrozivě vrčet. Ale ze strachu se mu hrdlo sevřelo, a vrčení znělo spíše jako stón.
No, kamaráde, vrátil ses? – laskavě zakřikl na medvídka jeden z dělníků.
Víme, víme, kdo nám ukradl kondenzované mléko. Líbilo se ti, co? No, pojď sem, když už jsi tady. Budeme ti dávat ještě!
A tesaři vynášeli z furgonu novou plechovku kondenzovaného mléka. Starostlivě ji otevřeli kapesním nožem, opatrně ji postavili pod jedli nedaleko medvídka a začali pozorovat, co se bude dít. Mišutka, aniž by dlouho přemýšlel, ji rychle popadl zuby a sebevědomě se vydal směrem k obydlí ježka.
Mišutka, pořád nechápu, jak ses nebál? – přemýšlel ježek, zatímco pil vonný malinovo-ostružinový čaj a opatrně máčel tlapku v kondenzovaném mléce.
Víš, Pyfíku, ani sám nevím, jak se to stalo. Prostě jsem velmi chtěl zase takto sedět vedle tebe a pít náš oblíbený čaj...
Pokračování příště…
