Někde v kouzelném městečku, kde svítí slunce jasně a jasně, a moře a řeky ohromují tyrkysově modrou křišťálově čistou vodou, žijí nádherní ptáci.
Jsou tak krásní, že jen pohled na ně vzbuzuje u všech ostatních obyvatel tohoto kouzelného městečka neuvěřitelné inspirace a zvedá náladu.
Tito ptáci nejen těší všechny, kdo v městečku žijí, ale také plní obrovské množství důležitých úkolů. Někteří z nich doručují důležité zprávy do jiných měst, některí ptáčci radostně přejí všem krásné ráno svým nádherným zpěvem.
Zvláště důležitým úkolem je chránit rostliny před škodlivými hmyzem a různými nemocemi. K tomu ptáci používají svůj ostrý zobák, neúnavně hubí parazity.
Všichni ptáci v tomto městečku žili ve velkých šťastných a soudržných rodinách. Když se rodili ptáčata, jejich maminky, tatínkové, bratři a sestry začínali učit nově narozeného všemu, co sami uměli.
Nejdůležitějším úkolem bylo naučit malého ptáčka létat. Vždyť všichni ptáci mají křídla, a proto musí určitě vznášet se vysoko-vysoko v nekonečném nebi.
Ptačí rodiny žily na vysoké hoře. Tam měla každá rodina svůj domek, všichni zde byli šťastní a soudržní.
A tak se v jedné z rodin nádherných ptáků narodil ptáček. Byl tak malý, že si na něm jeho bratři a sestry někdy dělali legraci. Nově narozeného ptáčka pojmenovali Lili. Možná to byla narážka na liliputána.
Podívej, jak je vtipný a nemotorný!
Laskavě si dělali legraci z ptáčka jeho bratři a sestry.
Vítr ho houpá, jak bude létat vysoko na obloze?
Přestaňte zraňovat svého bratříčka!
Kárala již dospělá ptáčata maminka.
Určitě se naučí létat, prostě potřebuje trochu posílit.
Uplynulo několik dní. Maminka a tatínek Liliho neustále odlétali z domu pro jídlo. Museli totiž krmit nově narozeného ptáčka. Starší děti už samy mohly létat, ale rodiče je zatím na lov nepouštěli.
Proto si celé dny hrály ptáčata, přelétávala ze stromu na strom, honila se z louky na louku a vznášela se nad křišťálově čistými řekami a jezery, obdivujíc se v odrazu svému nádherné zbarvení.
Jednoho takového dne se maminka s tatínkem opět vydali na lov jídla.
Odlétáme, a vy zůstáváte doma sami. Prosím vás, nic neprovedete, dokud se nevrátíme. A nezapomeňte na Liliho, je ještě úplně malý.
Dávali pokyny dětem rodiče.
Nedělejte si starosti, mami a tati, budeme si tady vesele hrát.
Odpovídala ptáčata rodičům.
Maminka a tatínek zamávali křídly a prudce se vznesli nad propastí, která se zářila hluboko dole z vrcholu hory. Za pár sekund zmizeli v oblacích.
Ptáčata se věnovala svým obvyklým činnostem. Spolu s Lilim si začali hrát na chytání, neustále si dělajíc legraci z malého ptáčka.
Přišel večer, maminka a tatínek se nevrátili. Slunce se už skoro schovala za sráz a ptáčata s nadějí zírala do mraků, ze kterých se obvykle vynořovali vracející se rodiče. Ale maminky s tatínkem pořád nebylo.
Přišla noc, ptáčata usnula, objímajíc se navzájem. S prvními paprsky slunce Lili otevřel oči a viděl, že vedle něj není ani bratříček, ani sestřička.
Vyskočil a chtěl se vydat na pátrání, ale najednou ho zavolal bratr.
Lili, naši maminku a tatínka se nevrátili. Jeden z našich přátel-ptáků řekl, že se dostali do bouře a tatínkovi je zraněno křídlo. Bez naší pomoci si neporadí, maminka ho sama nedokáže donést domů. Ale bez tebe nám to bude těžké. Jsme malí, takže i tvá síla nám bude potřeba, abychom tatínka zvedli a přinesli ho zpět.
Ale jak, já vůbec neumím létat!
Řekl Lili vyděšeně.
Ne-ne, tam dole je takový vítr, unese mě daleko-daleko a rozbije mě o skály.
Musíš nám pomoci. Nemusíš se bát. Jsi ptáček! A musíš létat! Věř mi, určitě se ti to podaří.
Přesvědčovali Liliho bratr a sestra.
Lili tak třásl, že se zdálo, že ani křídla nezvedne. Nemluvě o letu! Utekl na své tajné místo, zabalil se do měkké trávy, kterou nasbírali rodiče, a zavřel oči.
Lili si představil, jak dělá krok do propasti a padá dolů. Vidí obrovské kameny a bezedné moře. Ptáček padá, rozbíjí se o kameny a vlny unášejí jeho bezvládné tělo.
Všechny tyto strašné myšlenky přerušil hlas bratra.
Lili, prosím tě, poslouchej mě. Když jsem se narodil, byl jsem také, jako ty, malý a nemotorný zbabělec. Teď jsem takový velký, odvážný a bezohledný. Ale ještě nedávno jsem se nejen bál létat, bál jsem se i podívat dolů z hory.
Opravdu? Vždyť jsi nejodvážnější!
Upřímně se podivil Lili.
Ano, mluvím pravdu. A vím jednu věc – musíš překonat svůj strach a udělat první krok. Jsme ptáci, máme křídla, a proto musíme létat. Určitě se ti to podaří, uvidíš. Naši maminku a tatínka čekáme, potřebují pomoc, a jen my všichni dohromady jim můžeme pomoci.
Jistě říkal bratr.
Lili na chvíli zavřel oči a představil si, že už nikdy neuvidí své rodiče.
Zkusím! Musím! Jsem ptáček a mám křídla, takže se mi to určitě podaří!
Spolu s bratrem se vrhli k srázům hory, kde na ně čekala sestřička-ptáček.
Tak co, jste připraveni?
Vykřikl bratr.
Připraveni!
Zašeptal Lili a pevně se přitiskl svým křídlem k bratrovému křídlu.
Spolu, držíce se za křídla, udělali krok vpřed a ocitli se nad propastí.
Teď mávej svými křídly, Lili! Neboj se, podívej se, jaká je kolem nás krása! To je zázrak!
Křičel bratr.
Lili otevřel oči a nemohl uvěřit tomu, co se dělo. Dole se vznášely mraky a on, malý a nemotorný ptáček, hrdě letěl nad nimi, mávaje křídly.
Podařilo se mi to! Letím! Hurá!!!
Nemohl se radovat Lili.
Za několik hodin viděli dole maminku a tatínka, kteří leželi na větvích stromu. Když se spustili k rodičům, ptáčata je chytila a vznesla se vysoko-vysoko.
Rodina se opět sjednotila a Lili se už nebál létat. Věřil si, chtěl se učit. A v tom mu pomohla víra bratra a touha zachránit rodiče. Je silný, zvládl překonat strach! Je ptáček!
