Uprostřed hlubokých a tmavomodrých vod oceánu se nacházel malý ostrůvek. Flóra a fauna zde byla pestrá. Mnoho různých ptáčků, exotických zvířat a dalších tvorů zde žilo už dlouhá léta. Na ostrově také rostlo mnoho krásných a jedinečných rostlin, které byly obarveny do všech barev duhy. Rostly zde palmy, obrovské kaktusy a dokonce i baobaby.
A na tomto ostrově také žili lidé, a mezi nimi žil velmi lenivý chlapec jménem Heřman. Vůbec neměl rád práci a celý den ležel a otáčel se z boku na bok.
Když se všichni místní chystali na ryby, aby chytili ryby na oběd, Heřman ležel pod košatou vysokou palmou a říkal:
Jděte, jděte, pracujte. A až nachytáte spoustu ryb, tak mě zavolejte, protože mám strašný hlad.
Jak to můžeš dělat? Celé dny nic neděláš, ale k jídlu přiběhneš první. To není hezké, vždyť tady na ostrově je mnoho starších lidí, kterým je těžké rybařit a chodit na lov.
Rozčilovali se místní obyvatelé.
Já ale nechci pracovat. Mně je dobře i tak!
Odpovídal chlapec drzým tónem.
Tak plynuly měsíce a roky. Heřman nejenže nepomáhal starším, ale kategoricky odmítal se učit. Na ostrově byla malá škola, kde se učilo pouze sedm dětí. Učili se tam číst, psát, matematiku a přírodovědu. Heřman ale nikdy na vyučování nechodil. Měl úplně jiné plány. Chlapec si moc přál najít takovou práci, kde by skoro nepracoval, ale vydělával hodně peněz.
Taková práce neexistuje, Heřmane, kde by člověk nemusel nic dělat.
Říkali všichni kolem.
Já všechny oklamám a najdu si přesně takové zaměstnání — "nic-nedělání".
Jednoho krásného dne se kolem ostrova usadila hustá mlha. Oceán úplně zmizel z dohledu, jen hustá mlžná clona se tyčila nad pobřežím a ani na vzdálenost natažené ruky nebylo nic vidět.
Lidem nezbylo nic jiného, než jít spát. V takovém počasí nemohli rybařit a ani na lov nebylo možné jít — všude jen mlha.
Noc minula. Brzy ráno se všichni pomalu začali probouzet a viděli, že nedaleko od ostrova se tyčí podivné, nikomu dosud neznámé vysoké skalnaté hory.
Lidi, podívejte, co to je?
Zvolal jeden z obyvatel ostrova.
Líně se protáhnuv, vylezl ze své chýše Heřman. Protáhl se, poškrábal se na hlavě a prohlásil:
Á, to je asi sen! Uf, jak jsem tvrdě usnul, že se mi tohle všechno zdá!
Ne, to není sen, to je skutečný ostrov. Jen odkud se tu vzal, vždyť tady předtím nebyl?
Divili se lidé.
Tehdy si Heřman pořádně promnul oči a podíval se pozorněji do dálky. A skutečně, na obzoru uviděl nový ostrov, na kterém se tyčily velké skalnaté hory.
To jsou zázraky! A možná tam dokonce někdo žije?
Vykřikl.
Musíme se určitě připlavit blíž a zjistit, jestli tam někdo je, nebo je ten ostrov neobydlený.
Ó, jen beze mě. Vždyť by se muselo veslovat na lodi a já jsem se k tomu nenarodil. Já chci dělat "nic-nedělání" a tyhle vaše fyzické cviky s vesly vůbec nejsou pro mě.
Smutně prohlásil Heřman.
Několik kamarádů se seskupilo, snesli loď na vodu, chopili se vesel a zamířili směrem k novému ostrovu. Uplynul den a konečně se lidé vrátili.
Neuvěříte vlastním uším! Na tom ostrově žijí lidé, jenže jsou úplně jiní než my!
Vykřikl jeden z nich.
Co znamená úplně jiní? Mají snad čtyři ruce nebo dvě hlavy?
Zasmál se Heřman.
Ne, ruce a hlavy mají stejné jako my. Jenže vlasy, obočí, řasy — to všechno mají bílé barvy. Je to tak zajímavé, takové lidi jsem ještě neviděl!
Vyprávěl jeden z chlapců.
Vzpomínám si! Kdysi dávno mi vyprávěli, že lidé s takovou barvou vlasů, obočí a řas se nazývají albíni. Trochu se od nás liší vzhledem, ale jinak jsou stejní jako my. Umí mluvit, mohou také jako my pracovat, učit se, mluvit, jíst, spát. Ale dnes na světě není takových lidí tolik jako nás.
Náhle se ozvalo zpod jedné malé palmy.
Ó, to je moje šance! Vymyslel jsem si zaměstnání. Popluji na ten ostrov, nalákám jednoho z těch albínů k nám, zavřu ho do ohrady a budu ho všem ukazovat za peníze.
Náhle vykřikl Heřman.
Co to vymýšlíš? Copak se tak dá zacházet s lidmi? Nebylo ti nikdy nikoho líto kromě sebe? Vždyť k tomu, aby člověk dobře žil, není nutné lenošit a špatně se chovat k druhým, stačí prostě pracovat a být šťastný.
Rozhořčila se jedna žena.
Ale ne! Když ho zavřu do ohrady, nebudu už muset nic dělat. Peníze mi budou samy kapat do kapsy a já budu jen ležet a poroučet.
Stál si na svém Heřman.
Všichni lidé na ostrově jen mávli nad chlapcem rukou. Nikdo si nemohl ani pomyslet, že jedné temné noci se Heřman přece jen rozhodne a poplave za unikátním albínem na novou zemi.
Chlapec přivázal loď, vylezl na břeh a vydal se hledat pro něj neznámé lidi.
Kdo jsi?
Náhle se ozval vyděšený hlas.
Já jsem váš přítel! Přijel jsem vás pozvat k sobě na návštěvu. Na našem ostrově je hodně lidí a můžeme se spřátelit.
Rychle odpověděl Heřman.
Hlas chlapce byl natolik zákeřný, že albín něco zatuší. Tehdy se bílý člověk rozhodl také lstít. Pozval Heřmana ochutnat chutné ovoce a teprve potom se vydat k novému příteli na návštěvu.
Prošli do malé chatrče, kde albín nabídl Heřmanovi trochu odpočinku. Lenivý chlapec souhlasil, vždyť to byla jeho oblíbená činnost. Zavřel oči a hned usnul. A když se probudil, zjistil, že má nohy připoutané řetězy k velké palmě.
Teď tě budu všem ukazovat!
Zasmál se albín.
A tak prožil lenivý Heřman celý život na ostrově albínů pod velkou zelenou palmou.
