V jedné vesnici, v domku, který stál poblíž protékající říčky, na dворе žili si dva kohoutci. Každý den v kurníku, ve kterém také žily slepičky-nosnice a malá kuřátka, bylo velmi hlučno, protože tito dva kohoutci se pořád hádali a rváli mezi sebou.
A hádali se a rváli pokaždé kvůli maličkostem a nepodstatným drobnostem: ten se podíval šikmo a nepřátelsky, tento se rozřval a rozkokrhal nevčas.
No, proč si pořád něco vyčítáte? Takový krásný slunečný den, a vy zase za své…
Zeptal se prasátko, vystrčivši svůj rypáček z louže, ve které se vyvaloval od samého rána.
Nedaleko v chlévě stála kráva a mírumilovně žvýkala svou trávu.
Pomalu zvedla hlavu a protahujíc slova, pomalu řekla:
Mu-u-u, Mu-u-u! Co to jsou za rváče, co to jsou za loupežníky! A proč jim tiše a mírumilovně a klidně nežije?
A znovu pokračovala rovnoměrně přežvykovat trávu.
Jednou se kohoutci tak hlasitě a dlouho hádali, že na tyto zvuky se museli sejít všichni obyvatelé dvora.
Ky-ky-ry-ký! Ky-ky-ry-ký! Pojďte všichni, rozsudťe nás, prosím. Sami to v žádném případě nezvládneme!
Křičeli kohoutci, co síly stačily.
A tak se sešly důležité husy, neposedné slepice, velebné svině také opustily své oblíbené louže bláta a přišly do středu dvora. Všechna zvířata nechala svých činností a obklopila čilé kohoutky.
Soupeři se na chvíli zastavili, trochu se od sebe oddálili, opřeli se do boků a ptají se sousedů po dvoře:
Rozsudťe! Kdo z nás je nejkrásnější a nejvýznamnější? Řekněte, jen pravdu povězte, nic nezamlčujte a nepřikrašlujte. Kdo má nejjasnější pírka? Kdo má nejdelší a nejpýřitější ocas? Kdo má nejzvonivější hlásek?
Zvířata a ptáci umlkli, zamysleli se nad tím, jak správně odpovědět na otázky kohoutek, jak je rozsoudit. Oba mládenci jsou velmi krásní, oba vesele a zvonivě zpívají… Jeden krásnější než druhý, ano – vybrat je těžké. Dlouho zvířata přemýšlela, radila se, hádala se a nakonec poslala vyjednavače k hádajícím se kohoutkům.
Do středu hospodářského dvora vyšel kocour.
Načechrala kočička svůj ocas, uhladila si kníry, na které byla v duchu velmi pyšná, mňoukla potichu a promluvila:
My jsme tady přemýšleli, přemýšleli, a tady co jsme rozhodli… Oba jste vy, kohoutci, krasavci jako na obrázku. Všichni v okolí vědí, že lepší než naši kohoutci v žádném dvoře v celé vesnici, dokonce v celém okolí nenajdete.
Jak to tak?! Vychází, že moje pírka jsou stejně jasná, dlouhá a krásná, jako u mého soupeře?
Načechrala se jeden z kohoutek.
Tady druhý rváč-chvastoun zazvonil ostruhami, zaškrábal drápy zemi a říká:
A copak on zpívá stejně hlasitě, zvonivě a krásně jako já? No tak, drž se!!
A oba kohoutci se znovu začali prát. Prach stojí sloupem, krásná pera létají do stran, křiku plný dvůr.
A když se obrovský oblak prachu usadil, uložil se na zem, všichni obyvatelé ptačího dvora si protřeli oči, setřásli ze sebe tlustou vrstvu prachu a špíny, která se objevila po bitvě kohoutek, a uviděli žalostnou podívanou.
Oba soupeři stáli špinaví, se smetím v křídlech, s vytrhanými pery, rozcuchanými ocasy. Roztrhané hřebínky visely na jednu stranu, nohy rozškrábané do krve, dech bojovníků se nijak neobnovoval.
Z únavy oba kohoutci plácli do louže, vyčerpaní nemohli ani mluvit, natož křičet a práva vyjasňovat. Jejich hlasy ochrapěly od hlasitého křiku, z zobáků se ozývalo jen bolestné sykání.
Tady vyšla důležitá husa a řekla:
Co jste to provedli, bojovníci-nešťastníci? Ech vy, rváči, domýšlivci, chvastounové… Podívejte se teď každý na sebe, a pak jeden na druhého. A kdo z vás je teď lepší, krásnější, jasnější a hlasitější?
Nic nemohli říct na svou omluvu kohoutci-rváči.
Od té doby na ptačím dvoře, a i v celé vesnici se stalo tišeji a klidněji. Kohoutci se už nehádali, nechválili se jeden před druhým, ale žili přátelsky a mírumilovně.
A ráno, střídavě, čistili jasná pírka a vyváděli své zvonivé a hlasité:
Ky-ky-ry-ký!
Ky-ky-ry-ký!
Ky-ky-ry-ký!
