Žil jednou v jednom krásném severním městě Javor.
Jak se sem dostal, už si ani nepamatoval. Obvykle se o takových říká, že kde se narodil, tam se hodí.
Javor stál se široko rozprostřenými větvitými rameny a pozoroval život kolem sebe. Někdy se v jeho koruně skrývali vrabci před deštěm a větrem, někdy se chlapci vracející se ze školy zastavili, aby si u něj popovídali.
Zamilované páry rády snily v létě v jeho stínu.
Tak žil Javor. Více či méně času uplynulo, když se v domě vedle něj usadil starý šedovlasý muž. Javor ho často viděl. Starý muž měl smutné oči a dobré srdce.
Jednoho dne se starý muž zastavil u Javoru. Javor zašustěl svými listy:
Starče, dlouho tě znám. Ty jsi sám a já jsem sám. Pojďme spolu truchlít.
Proč truchlít? Pojďme se radovat z každého dne. Podívej se, kolik zázraků je kolem!
A opravdu. Javor začal všímat si, jak Slunce svítilo zvláštně jasně, s láskou. Lidé přicházeli pod větve stromu, sdíleli dobré úmysly a upřímné pocity.
Jednoho zlatého podzimu přišla k Javoru malá dívka, prvňačka. S nadšením nasbírala jeho barevné listy do krásné kytice, něžně ho pohladila a utekla.
"Dědečku, podívej se! To jsou moji přátelé! Jsou opravdoví, krásní!" - vykřikla dívka na starce přímo ze dveří. Před starcemse rozevřely listy nevídané krásy.
"Dobrý Javore. Kolik dobra z tebe vychází," - pomyslel si starec.
Následujícího dne Javor pokáceli. A v srdci Starice vznikla prázdnota. Vrabci již tak zvučně neštěbetali a Slunce již neohřívalo.
Přišla zima, studená, mrazivá s ohňostrojem Nového roku.
Starec ji prožil s otevřeným srdcem a tichou smutností.
Zima pominula a střídala ji rumělka jara.
Květnové Slunce laskavě zahřívalo život kolem. Všude se probouzelo teplo.
Jednoho dne se k staici vběhla do otevřených dveří vnučka: "Dědečku, z pahýlu javoru se objevily větvičky s lístky. Zázrak! Opravdový zázrak!".
Starec se zasmál a svět mu odpověděl dobrým smíchem. Opět přišel čas radovat se z každého dne.
