Jaro přišlo! Jaro přišlo! ― hlasitě křičela mladá Vrána, letíc lesem.
Viděla jsi ho? Je krásné? ― zeptal se mladý Datel.
Ne, neviděla jsem ho. Jen jsem slyšela, jak se vrabci v městském parku koupali v louži a veselě cvrkali.
Zajímavé, jaké je to JARO? ― oživila se Sojka. ― Kdo ho viděl?
Hloupá jsi, Sojko! Ty jsi ho viděla, já jsem ho viděla, ― zavrčela teta Sova, vykukující z dutiny starého dubu. ― A vy všichni ho už také vidíte.
Kde je? ― zeptali se chórem Datel a Sojka, sedící na větvi lípy.
Tady to je!
Kde? ― krčily ptáci hlavami.
Podívejte se! Sněhové závěje se staly šedivými, sníh taje a teče potoky po lesních loukách. Na nízké kopečku se zpod sněhu probíjí zelená tráva a první květiny ― sněženky. Slunce svítí jasněji a zahřívá zemi. Mrazy odešly, nejsou sněhové bouře a ledové větry. Brzy se vrátí ptáci z teplých krajin do našich lesů. Stromy budou mít pupenové a objeví se malé zelené lístečky. To vše je jaro! ― vysvětlovala stará Sova.
Existují takové lesy, kde není zima, sníh a mráz? ― zeptal se mladý Datel.
Ano, existují! Daleko-daleko na jihu, kde je vždy teplo a svítí slunce, ― odpověděla chytrá Sova. ― Tam je mnoho ptáků, kteří se bojí chladu. Na jihu přezimují a na jaře se vrací domů. A tak to je každý rok.
A chtějí tam létat sem a tam? To je asi tak daleko? ― zeptala se Sovy další Vrána ― přítelkyně té, která rozšiřovala jarní zprávy.
Pokud by neodletěli, zmrzli by zimou a hladem. Brzy se vrátí vrány, špačci, skřivani, vlaštovky. Ještě chvíli a uslyšíme ranní píseň Skřivana. Teď už víte, co je to Jaro? ― zeptala se teta Sova.
Ano! ― vykřikli ptáci chórem.
Jaro! Jaro přišlo! ― rozléhalo se lesem radostné cvrkání.
