Žlutá měkká Kuřátka se vylíhla z vejce v hnízdě staré slepice-kvočny Strakaté. Radostí kvočna hlasitě kokrhala po celém chlévě: "Kokrh-kokrh! Jsem tak šťastná! Kolik mám teď malých! Pojďte blíž, sestry a sousedky, podívejte se na moje kuřátka, gratulujte mi!".
Oj-oj! Mně se také nedávno narodila kačátka, ― křákala šedá kachna. ― Já jsem se tak nechlubit a nekřičela jsem po celém ptačím domě.
Ticho tam. Vyděsíte moje husí mláďata. Až zítra se mají vylíhnout z vajec, ― syčela bílá husice, otáčejíc zobákem šedá vejce s drobnými tečkami.
Teď přijdu a zobnu tě, stará slepice, ― říkala nespokojená krocanice. ― Moje děti jsou tak plachá a jemná, každého zvuku se bojí. Mohou se strachem umřít.
Mám více dětí než všichni! ― pokračovala v chvástání Strakatá. ― Brzy přijde naše paní a nakrmí nás chutným jídlem!
Slepice sebrala svá kuřátka a vedla je ven, aby jim ukázala jasné slunce, modré nebe a teplou zem. Hrabat se v zemi a najít žížalu ― to byla její oblíbená činnost.
Nedaleko už vyrostlá krocaní mláďata se svou mámou a hrozivým tatínkem štípala zelenou trávu. Rodiče krocanů pozorně sledovali své potomstvo a mezi sebou si povídali.
Kokrh-kokrh! Všichni sem, kuřátka! ― kokrhala slepice. ― Našla jsem vám žížalu!
Kuřátka spolu s mámou začala hrabat v zemi. V tu dobu vyšla z chlévku kachna s kačátky a vydala se k rybníku, který byl nedaleko. Kačátka v řadě za šedou Kachnou vykračovala, kymácejíc se z nohy na nohu. Za kachní skupinou se přidala i malá Kuřátka. Šla poslední. Strakatá byla tak zaneprázdněna žížalou, že si zmizení nevšimla.
Kačátka vstoupila do rybníka a pomalu plavala za mámou. Kuřátka šla za nimi čím dál hlouběji, ale plavat se jí vůbec nedařilo.
Ohlédla se Kachna a viděla, že malé kuřátko vstoupilo do vody… za chvíli by se utopilo!
Krá-krá! Pomoc! Kuřátko ve vodě! ― hlasitě zakřákala a vrhla se na pomoc malému. Chytila Kuřátko zobákem za křídlo a hodila si ho na záda.
Drž se pevně! Dovezу tě na břeh!
Kachna plavala a Kuřátka sedělo a dívalo se kolem.
Jak je to na rybníku krásné! A já ― jako královna na lodi! ― radovala se malá šibalka.
Mezitím si Strakatá všimla, že jedno kuřátko chybí.
Kde je moje kuřátko, žlutý klubíčko? Kam se podělo? Možná někdo viděl moje Kuřátka? ― začala hlasitě kokrhat slepice.
Na její volání odpověděla rodina krocanů.
Ty rozpustilá, rozpustilá maminko Strakatá, nehlídala jsi si kuřátko!
Malý štěně, sedící v boudě na řetězu, slyšelo, že se ptáci rozčílili, a zvučně zalajalo: "Haf-haf! Haf-haf!". Takový hluk se zvedl, že paní vyšla z domu. Vidí: slepice Strakatá běhá a hlasitě kokrhá.
Co se stalo? ― pomyslela si žena. A najednou vidí: jde stará Kachna a za ní se potácí malé žluté kuřátko. Kachna vede kuřátko na ptačí dvůr a kačátka si sama plavou v rybníku.
Jaká jsi šikovná, přivedla jsi kuřátko domů. Určitě se přidalo k tvé rodině a slepice si toho nevšimla. Malému se chtělo plavat, ― usmála se paní.
Strakatá přiběhla ke šedé Kachně a začala děkovat sousedce: "Děkuji, že jsi našla moje Kuřátka! Teď budu lépe hlídat své děti!".
Všechny jsme matky a měly bychom si navzájem pomáhat, ― odpověděla Kachna.
