Na okraji velkého hustého lesa žila rodina veverek — maminka, tatínek, čtyři dcerky veverky a jeden synáček veverčí mládě. Bydleli v velkém prostorném doupěti, které postavil tatínek ve velkém starém dubu. Bylo tam velmi teplo a útulno a každé veverčí mládě mělo svou vlastní dřevěnou postýlku.
Dub, kde rodina bydlela, byl velmi starý a rostlo na něm mnoho žaludů. Veverčata velmi ráda vylézala na větve a hrála si na honěnou. Čtyři holčičky veverky byly starší a nejmladší byl synáček veverčí mládě.
Každé ráno ho sestřičky budily voláním:
Hej, bratříčku veverko, probuď se! Jak dlouho můžeš spát? Venku je takové počasí, sluníčko svítí, ptáčci zpívají! Pojď si s námi hrát, dost už spání!
Nechci!!! Ještě si pospím! Nechte mě na pokoji, jděte si hrát samy a mně se nechce vylézat z mé teplé postýlky!
Odpovídalo malé veverčí mládě.
Děti, nehádejte se! Vždyť jste sourozenci. Nechce synáček na procházku, ať si spí. Je přece nejmladší z vás, potřebuje spát a nabírat síly!
Namítal tatínek.
Holčičky se hned urazily a utekly si hrát na jiný strom a malé veverčí mládě dál sladce spalo. A tak to probíhalo skoro každý den.
A ještě bylo malé veverčí mládě velmi bázlivé, dokonce se bál svého vlastního stínu. A jednou, když venku zuřil silný vítr a zahřmělo, rozplakal se a schoval se do nejzakoutějšího koutku v doupěti, odkud ho pak tatínek sotva dostal.
Venku bylo vedro, byl srpen. Rodina často vycházela z domova, aby společně našla jídlo. Ale nejchutnější pochoutkou byly žaludy, které rostly na dubu. Ale v poslední době vůbec nepršelo a horké sluneční paprsky postupně vysušily listí stromů. Žaludy opadaly a už na podzim neměly veverky vůbec co jíst.
Maminka s tatínkem svolali všechny děti a řekli:
Naše malá veverčata! Celé léto bylo takové strašné vedro a všechny zásoby na našem stromě uschly. Teперь nemáme vůbec co jíst a musíme jít hledat jiný les, kde bychom mohli žít a sbírat žaludy a oříšky. Náš strom je už starý a sotva z něj dokážeme sebrat nějakou úrodu.
Jupí! To bude naše nové dobrodružství! Všichni se společně vydáme na hledání nového bydlení a nových velkých stromů, kde roste mnoho žaludů. Budeme společně kráčet, zpívat veselé písničky a potkávat mnoho nových přátel!
Zaradovaly se sestřičky veverky.
Bohužel tatínek nemůže jít.
Řekla maminka.
Ukázalo se, že před pár dny se tatínek dostal do souboje s kunou, která mu chtěla sebrat oříšky, které malým dětem dal ježek. V souboji si tatínek velmi silně poranil tlapku a teď nemůže jít daleko.
Já půjdu!
Najednou nečekaně pro všechny řekl synáček veverčí mládě.
Hahaha! Ty?! Vždyť ty se bojíš vlastního stínu! Kam bys šel sám lesem, a co když zafouká vítr a zahřmí, ty ze strachu zapomeneš, kam jsi šel!
Hlasitě se zasmály sestřičky veverky.
Nic nezapomenu! Když si tatínek s maminkou jednou povídali, slyšel jsem, jak tatínek říkal mamince, že v rodině by měl jídlo obstarávat muž a také o své blízké by se měl starat muž, vždyť vy jste holky, vy nemusíte. A kdo je u nás, sestřičky, muž, vy? Ne! Proto vy zůstanete s maminkou doma a já půjdu hledat nový les pro naši rodinu.
Rozhodně prohlásilo veverčí mládě.
Zabalili mu do uzlíku trochu jídla a maminka s tatínkem vypravili synáčka na cestu.
Belhá se veverčí mládě lesem, rozhlíží se. Je strašidelné tady chodit sám, tu zakráká vrána, tu zafouká vítr, tu listí od větru šumí... Ale chlapeček ví, že se musí postarat o svou rodinu, vždyť tatínek onemocněl a sestřičky nelze nechat bez maminky.
Dlouho šlo veverčí mládě a najednou v dálce uvidělo nový les. Byl tak krásný a dokonce listí na stromech ještě nezežloutlo tak silně jako v jejich lese.
Najednou odkudsi se na cestě malého veverčího mláděte objevil obrovský divoký kanec.
Vycenil své kly a hlasitě zavrčel:
Kdo tady chodí bez mého svolení? Já jsem tady hlavní a jen já rozhoduji, kdo tady bude žít a kdo ne.
Zpočátku se veverčí mládě velmi silně polekalo, nemohlo ani slovo říct, jako by se mu v krku objevila obrovská koule.
Já... já... chci...
Šeptem se snažilo něco vyslovit mládě.
Mluv hlasitěji, jinak tě teď sním.
Rozhněval se kanec.
A tu si veverčí mládě vzpomnělo, že doma na něj čekají čtyři sestřičky, maminka a tatínek, kteří v něj doufají.
Hledám nový domov pro svou rodinu! V našem lese nastalo sucho a všechny naše zásoby uschly. Teď jsou moje sestřičky hladové a já jsem šel hledat nové bydlení a jídlo.
Hlasitě a zřetelně promluvilo veverčí mládě.
Kanec se podíval na mládě a pronesl:
Jsi tak malý a tak statečný. Vůbec ses nebál přijít do našich krajů, ačkoli všichni vědí, že jsem tady hlavní a nemám rád, když přicházejí cizí. Nikdy předtím jsem neviděl tak odvážná veverčata, proto vám dovolím tady žít.
Veverčí mládě se tak zaradovalo, že si ani nevšimlo, jak doskákalo domů. Vyprávělo doma, jak se dostávalo do nového lesa, jak se cestou bál křiku vran a šumu listí. Ale když vyprávělo sestřičkám a rodičům příběh o kanci, všichni společně zvolali:
Jaký jsi šikulka! Ne každý by dokázal domluvit se s kancem, vždyť všichni vědí, že je strašný a velmi zlý!
Veverčímu mláděti bylo tak příjemně, vždyť on — malý bázlivý maličký, se teď ničeho nebojí.
