Přišla zima. Les stál v stříbrném oděvu. V paprscích slunce se třpytil a zářil různobarevnými jiskřičkami.
Malý zajíček s dlouhými ušima, v bílém měkkém kabátku skákal po lesní cestičce. Hop-skop, hop-skop… Nikdy předtím neviděl takový les: byla to jeho první zima v životě.
Zajíček měl veselou náladu. Kousal velkou oranžovou mrkev a zpíval si písničku:
Jsem zajíček veselý.
Po lese skáču.
Veselou písničku zpívám.
Černá vrána mi
Mrkev darovala,
Kouším ji a písničku zpívám.
Skákajícímu zajíčkovi vstříc slezla z velkého dubu malá veverka.
Ahoj, zajíčku! Jsi tak veselý, kouštíš mrkev, zpíváš si. Ale kde je tvůj šedý kabátek? A kdo ti dal nový — takový bílý a měkký?
Ahoj, veverko! Všichni zajíčci si v zimě vyměňují šedý kabátek za bílý. Je to proto, aby se nám v lese snadno schovávalo: za bílými závěji, keři v sněhu a stromech v bílých oděvech. Tak nás lišky a vlci neuvidí. My, veselí zajíčci, jsme dostali od přírody takový dar.
Já mám taky nový kabátek! Ale ty jsi si ho nevšiml!
Opravdu, nevšiml jsem si… Takže se i vy veverky na zimu přeoblékáte?
Ano. Jen u nás veverek se kabátek mění z rezavého na šedý. Je to proto, aby nás na stromech nebylo vidět, — odpověděla veverka. — A ještě si do našich skladů v dutinách na stromech ukládáme v létě chutné zásoby: šišky, sušené houby, ořechy, bobule. A v zimě si je bereme a jíme, a přátelům je nabízíme. Tady máš žalud! Ochutnej si!
Děkuji, veverko. Já ti dám kousek sladké mrkve.
Zajíček si odkousal kousek mrkve, podal ho veverce a skočil dál. Skáče, zpívá si a kouše mrkev:
Jsem zajíček veselý,
V novém bílém kabátku.
Veselou písničku zpívám
A mrkev kouším.
Všechny sladkou угощаю,
Šťavnatou… bonbónem!
Na cestičce se zajíčkovi objevil tetřev.
Ahoj, zajíčku! Chci si bonbón.
Ahoj, tetřeve! Tady je můj bonbón, — a zajíček mu podal mrkev.
Jaký to je bonbón? — podivil se tetřev. — To je přece mrkev!
Pro mě, zajíce, je to chutný bonbón! — řekl skákavec s úsměvem a pak se pochlubil, — mám nový kabátek, podívej se: bílý!
A já se v zimě schovávám do závěje, je mi tam teplo a kabátek nepotřebuji, — odpověděl tetřev, — ale kousek mrkve si vezmu. Děkuji! Tady máš březové pupeny. Jsou tak chutné! My je moc rádi jíme!
Děkuji ti, tetřeve, za dar! — radostně řekl zajíček a skočil dál.
Skáče spokojený zajíček po stezce a zpívá si:
Jsem zajíček veselý,
Skáču, hopám —
Písničku zpívám.
Všechny mrkví угощаю
A dary přijímám!
Najednou se mu na cestě objevily dlouhé chlupáté tyčky. Zajíček zvedl hlavu a viděl obřího losa. Na hlavě měl velké parohy. Zajíček se vyděsil, začal se třást a hned ztichł.
Proč se mě, zajíčku, bojíš? — hlasitě řekl los. — Neboj se. My losi takové malé neubližujeme.
Jsem zajíček veselý. Zpívám si, kouším mrkev… — mumlal zajíček.
Jsi statečný! A угостишь mě mrkví?
Prosím, — tiše řekl zajíček a podal lososovi všechnu svou mrkev.
Velká losí hlava se sklonila k zemi a zajíček vložil mrkev přímo do velkého úst.
Děkuji ti, zajíčku, za takový chutný dar!
Ze za keřů pozorovala tuto scénu rezavá liska. Dlouho za zajíčkem chodila, chtěla ho napadnout, chytit a odnést si do své nory. Ale najednou malý zajíček začal mluvit s obřím losem. A losů se liska bála: mají velké parohy, které bolestivě píchají. A statečný zajíček obdaroval tohoto obra mrkví…
Liska se vyděsila. Pochopila, že zajíček je přítel velkého losa a teď ho nemůže ublížit. V panice se rozběhla po lese a všem zvířatům a ptákům začala vyprávět o statečném zajíčkovi.
Malý zajíček je teď přítel velkého losa! — křičela, běhajíc po lese a zametajíc svým chlupatým ocasem své stopy.
