Žil byl Ježek. Byl pracovitý a zvídavý. Každý den vstával brzy, umyl se, zacvičil si a vydal se sbírat houby. A jednoho dne našel Ježek na své houbařské mýtině knihu s pohádkami. Asi ji tam ztratila nějaká holčička. Kniha byla ještě úplně nová, krásná, s barevnými obrázky.
Ježkovi se moc chtělo dozvědět, o čem ta kniha je, ale ať se snažil sebevíc, nic nepochopil — Ježek neuměl číst.
Musím ji odnést Zajícovi — ten mi ji přečte.
Pomyslel si Ježek.
Položil knihu na záda a vydal se ke svému kamarádovi Zajícovi.
Zajíc bydlel nedaleko, na okraji lesa.
Zajíci, Zajíci, podívej, co jsem našel. Přečti mi to rychle!
Vykřikl radostně Ježek.
Zajíc knihu otočil, očichal, prolistoval a smutně si povzdechl — ani on neuměl číst.
A co kdybychom šli k Lišce, možná ona nám to přečte?
Navrhl Zajíc, protože i jemu se moc chtělo dozvědět, co je v knize napsáno.
Vydali se Zajíc a Ježek na návštěvu k Lišce.
Liško, přečti nám tu knížku.
Poprosili Zajíc a Ježek Lišku.
A Liška jim odpověděla:
Já jsem nechodila do školy, neumím číst. Musíte jít k Vlkovi, ten vám to přečte.
Vydali se Ježek, Zajíc a Liška k Vlkovi.
Vlku, Vlčku, přečti nám tu knížku.
Poprosila zvířata.
Vlk smutně povzdechl a zavrtěl hlavou:
Neumím číst, nikdo mě to nenaučil, musíte jít k Medvědovi, ten vám to přečte.
A tak šli všichni společně k medvědí slují.
Medvídku, přečti nám tu knížku.
Poprosila zvířata společně.
A Medvěd jim odpověděl:
Je mi to trapné, ale neumím číst, jsem negramotný. V našem lese umí číst jen Moudrá Sova, musíte jít k ní.
Sova bydlela na největším dubu. Přišla zvířata k Sově a prosí:
Sovo, Sovičko, moudrá hlavičko, přečti nám tu knížku.
Sova souhlasila a začala číst.
V knížce bylo mnoho pohádek. Byly tam pohádky o zajíci a o lišce, o medvědovi a vlkovi, o ježkovi a dokonce i o sově.
Zvířata si pohádky poslechla a zesmutněla.
Nebuďte smutní, moji lesní přátelé, naučím vás číst, jen mě musíte pozorně poslouchat, všechno si pamatovat a nelenošit.
Řekla Sova.
A tak začala zvířata každé ráno chodit k Sově učit se. A brzy se naučila číst a dokonce i psát.
