V jednom malém podivuhodném městečku žila rodina: maminka, tatínek a malá dcerka Anička. Podivuhodné město bylo proto, že v něm nikdo jiný nežil. Nebylo tu ani obchodu, ani školy, ani školky. Anička se učila doma s maminkou: učila se písmena a čísla, tancovala při písničkách ze starých gramofonových desek.
Maminka se starala o domácnost: vařila, vytvářela útulný domov. Potraviny do domu nosil tatínek. Jednou týdně vyšel za hranice města a šel do sousední vesnice, kde byl jediný obchod. Tak rodina žila, bez přátel a bez společnosti.
Jednou temným večerem někdo zaklepal na dveře.
Kdo je tam?
Zeptala se maminka překvapeně.
Otevřete, prosím! Zabloudili jsme a nemůžeme najít cestu domů!
Ozval se dětský hlas.
Anička málem spadla ze židle radostí! Nemohla uvěřit, že bude moci mluvit s jinými dětmi, dozvědět se něco nového a zajímavého, hrát si s nimi zajímavé hry a vyprávět o svých snech.
Dveře se otevřely a na druhé straně stály dvě osoby — malá holčička asi šestiletá a žena — její maminka.
Zabloudili jsme a nemůžeme najít cestu domů. Můžeme u vás zůstat přes noc? Kolem je jen hustý les a divoká zvířata.
Zeptala se návštěvnice.
Samozřejmě, samozřejmě, zůstaňte! Pojď, ukážu ti svůj pokoj, všechno jsem tam dělala a zařizovala sama.
Radostně se Anička obrátila k holčičce.
Děvčata zmizela v dlouhé chodbě.
Jak se jmenuješ?
Zeptala se Anička holčičky.
Maminka mi říká Andulka.
Aha, takže Andrea. Můžu ti taky říkat Andulka?
Samozřejmě.
Tak se děvčata spřátelila.
Dospělí se pohodlně usadili v obývacím pokoji. Žena vyprávěla, že ve skutečnosti nemají kam jít. Kdysi žili ve velkém krásném městě, žena chodila do práce a její dcera — Andulka, chodila do školy. Ale jednoho strašného dne se do města přihnal hurikán a smetl vše na své cestě. Domy sfoukl strašný vítr a teперь nemají kde bydlet.
Aničin tatínek pozorně poslouchal tento děsivý příběh. Nabídl ženě s dcerou, že u nich přenocují, a ráno prohlásil, že jim chce pomoci. Otevřel svou starou kůlnu a začal z ní vytahovat nářadí: kladiva, pilu, spoustu hřebíků a mnoho dalšího, co je potřeba k postavení nového krásného domu.
Uplynulo několik dní, Andulka a její maminka žily v Aničině rodině a tatínek pomalu stavěl nové bydlení pro nové obyvatele malého městečka.
Uplynul týden a nový krásný dům byl hotový. Andulka s maminkou se tam přestěhovaly a začaly bydlet vedle Aničky. Tak se město stalo větším.
Nastal chladný podzim. Noví obyvatelé městečka často chodili na návštěvu k Aničce a její rodině. Maminky si vyměňovaly nové recepty, tatínek vyprávěl vtipné příběhy a děvčata sdílela sny o tom, jak do města přijdou další děti a všichni společně si budou hrát a bavit se.
A najednou, jednoho krásného slunečného dne někdo zaklepal na dveře.
Kdo je tam?
Zeptal se otec Aničiny rodiny.
Otevřete, prosím.
Ozval se vyděšený hlas chlapce.
Tatínek pospíšil otevřít dveře a uviděl před sebou docela malého chlapce a malou holčičku.
A kde jsou vaši rodiče?
Ztratili jsme se. V našem městě byla strašná bouřka, blesk uhodil do našeho domu a teď nemáme kde bydlet. Utekli jsme a maminka s tatínkem byli v práci. Bylo nám tak strašně, že jsme utíkali, kam nás nohy nesly, a takhle — doběhli jsme k vám.
No dobře, pojďte dál, zůstaňte přes noc. A zítra půjdu hledat vaši maminku a tatínka, určitě se o vás bojí a hledají vás.
Následující den tak učinili. Tatínek se vydal hledat rodiče nečekaných hostů a děti zůstaly čekat.
Dlouho šel Aničin tatínek, vyšel ráno a do města dětí dorazil až večer. Tam rychle našel rodiče chlapce a holčičky a přivedl je do svého domu.
Mockrát vám děkujeme! Co bychom bez vás dělali? Už jsme ani nevěřili, že najdeme naše milované děti.
Vykřikla maminka dětí.
Toho večera se všichni sešli u stolu a uspořádali opravdovou oslavu. A Andulka se svou maminkou byly vděčné Aničině rodině, stejně jako tatínek s maminkou malých dětí, které se polekaly blesku a utekly z města.
A najednou se ozval strašný hukot. Kolem se stalo úplně tma a strašný zvuk se přibližoval rychlostí světla.
Všichni se schovejte do sklepa! Otevřete poklop a rychle dolů!
Vykřikl Aničin tatínek.
Když se všichni ocitli v temném, chladném zemním sklepě, všichni slyšeli, jak se bortí dům, ve kterém ještě před chvílí seděli a pili chutný čaj se sušenkami. Skříně padaly, židle létaly po pokojích, nádobí padalo na podlahu a rozbíjelo se.
Uplynulo několik hodin a hukot utichl. První ze sklepa vyšel Aničin tatínek. Když se ocitl venku, nemohl uvěřit svým očím — jejich dům byl úplně zničený. Nezůstala ani jedna celá stěna. Takový strašný hurikán se prohnal a zničil vše kolem.
Kde teď budeme bydlet?
Zeptala se Aničina maminka.
Ale vy se nebojte! Vy jste nám pomohli, když nás potkalo neštěstí, a my vás nenecháme bez pomoci ve vaší situaci.
Najednou vykřikl tatínek chlapce a holčičky, kteří se ztratili.
Připojily se i Andulka s maminkou. A už za několik dní vlastními silami a soudržným kolektivem byl postaven nový krásný dům pro Aničku, její maminku a tatínka.
Tak se podivuhodné malé městečko pomalu proměnilo ve velké přátelské město s názvem Dobré světlo.
