Tato příhoda se stala v uralském lese.
Bylo to během nejchladnější a nejsněhavější zimy. Lesem šli lososi. Vpředu vedoucí – nejstarší a nejodolnější. Protlačoval si cestu hlubokými závějemi. Uprostřed stáda – dvě losice s malými losátky.
Foukal studený vítr a začalo sněžit. Poryvy se stávaly čím dál silnější, zvedla se strašná vánice.
Vedoucí řekl, že brzy bude louka, kde by se každý měl položit do velkého sněhového závěje. Tak bude tepleji – budou moct přečkat nepřízeň počasí.
Když lososi vyšli na louku, objevila se smečka hladových vlků. Lososi se v panice rozutekli všemi směry. Začala bitva s hladovými šelmami.
Jedna maminka losice tlačila čelem svého losátko a přesvědčovala ho, aby běžel: "Malý, rychleji si pohybuj nožičkami, musíme odejít z okraje lesa a schovat se mezi borovice a jedle".
Běž do lesa, já se budu bránit vlkovi! Skoro nás dohnal! – najednou vykřikla…
Nedaleko od této louky na okraji lesa stála solidní chata se stodolami. V chatě bydlel starý lesák se svou ženou.
Babko, zítra přijedou vnoučata na zimní prázdniny, – řekl lesák, sedě u stolu a popíjeje voňavý bylinný čaj.
Bude s nimi veselo!… Podívej, jaká vánice se rozpoutala, – odpověděla manželka, hledíc z okna.
Pojedu na kobyle ráno na nádraží, vyzvednu je, – řekl dědeček.
Lépe na sněžném skútru, – navrhla hospodyně.
Máš pravdu. Proč trápit kobylu v takovém sněhu. Lépe na sněžném skútru.
Připravím kožich a valenky, a co když se vnoučata zmrznou. Jsou přece z města: nemají ani kožichy, ani valenky.
Brzy ráno lesák vzal sněžný skútr a jel na nádraží. Najednou vidí: nedaleko od cesty leží podivný závěj – hýbe se. Lesák se zastavil a přistoupil k závěji. Podívá se, a tam leží malé losátko. Zmrzlé, třese se.
Ach ty ubohý… Kde je tvoje maminka? – povzdechl si dědeček. Podíval se kolem a na stromech tu a tam zaznamenal krev.
Vlci zaútočili. Zajímá mě, je tvoje matka živá nebo ji vlci zabili? Budu se muset vrátit, nemůžu tě tu nechat.
Lesák zabalil losátko do kožichu, přivázal ho provazy ke sněžnému skútru a pomalu se vrátil.
Babko, přinesl jsem ti dárek, – řekl, vstupuje do chaty. – Přijmi ho!
Ach, Bože! Losátko! Musíme ho zahřát a dát mu teplé mléko. Ty jdi rychleji, jinak se zpozdíš na vlak. Já se o vše postarám.
Lesák vyzvedl vnoučata – desetileté Leru a Lěnju – a přijel domů.
Babičko, babičko, je to vaše telátko? Přinesla vám Bruneta telátko? – zeptala se děti, když viděla zvíře.
Ne, Bruneta bude matkou na jaře, ale toto je losátko. Dnes ráno ho dědeček našel v lese.
Dědečku, kde jsou jeho rodiče? – podivily se Lera a Lěnja.
Nevím, je-li maminka živá. Včera v noci na lossy, zdá se, zaútočili vlci. Stádo se rozuteklo všemi směry. A malý se ztratil, odloučil se od maminky, – odpověděl dědeček.
Možná ho zachraňovala před vlkem, – dodala babička, – ale sama zahynula…
Ach, jak je mi ho líto, – řekla Lera skoro s pláčem.
Ano, je živá. Nebrečí! – řekl dědeček, výčitavě se podívav na babičku. – Celou noc byla vánice, proto se malý ztratil.
Jak ho teď maminka losice najde? – zeptal se Lěnja.
Najde, – odpověděla babička. – Já ho zahřála a dala mu teplé mléko. Až bude venku tepleji, pustím ho do výběhu ke kozám. A losica ho najde podle vůně. Umyjte si ruce a sedněte si ke stolu, napekla jsem palačinek. A pak s dědečkem losátko zavedete do výběhu.
Co ještě dnes budeme dělat? – zajímal se Lěnja.
Co-co! Musím si objet hospodářství, podívat se, je-li všechno v pořádku. Chcete se mnou? A po obědě si zajezdíme na lyžích, – navrhl lesák.
Dědečku, každý den si objíždíš své území? – vyptával se vnuk.
Dvakrát denně: ráno a večer.
Budeme zdobit stromek? – odvracela se od palačinek Lera.
Teď hned pojedu do lesa a přivezu ho, – odpověděl dědeček.
Jdu s tebou! – oživil se vnuk.
A já pomůžu babičce, – nabídla se holčička a začala uklízet nádobí. – A pak budeme stromek zdobit.
Vnoučenko, dám ti nakrájené zeleniny. Zanesete ji kozám, a losátko si také možná něco vezme, – vstala z židle babička.
Babičko, a co když se maminka losice nenajde? Losátko u nás zůstane? – pískla vnučka.
Asi ano.
Pojďme mu vymyslet jméno.
Můžeme, to můžeme. Přemýšlej!
Lošek. Pojmenujeme ho Lošek. Vždyť nevíme, je-li to holčička nebo chlapec. A takové jméno se hodí oběma.
Ach ty vynálezavá! – zasmála se babička.
Prošel den. Lošek si zvykl a hrál si s kozami ve výběhu.
Brzy ráno z lesa, kulhajíc, pomalu vyšla losica. Přistoupila k výběhu a hlasitě zavolala na malého.
Á-á-á-é-é-é, á-á-á-é-é-é! Malý, našla jsem tě!
Má-má-á-á, – odpověděl Lošek.
V chatě lesáka uslyšeli řev. Hlasitě zalála pes. Všichni vyběhli ven.
Losica je vyčerpaná, je zraněná, – řekl lesák vzrušeně, застегивая na chodu kožich, – vidím to i zdaleka.
Zatímco lidé běželi k výběhu, losica se zřítila na zem.
Musím zavolat veterináře, – řekl muž starostlivě.
Je mrtvá? – vylekala se holčička.
Co s ní teď budeme dělat? – tichě se zeptal chlapec, napnutý jako struna. – Na maso?
Nic takového! Zatáhneme ji do výběhu a vyléčíme, nakrmíme, – odpověděla babička.
Zaneseme ji do stodoly k Brunetě, tam je místa dost a je tam teplo, – dodal dědeček.
Babičko, dědečku, budeme losici s losátkem léčit?! – oživil se Lěnja. – Skvělé! Napíšu v škole esej o zimních prázdninách. Všichni mí spolužáci budou překvapeni!
Tobě by se jen chválilo a vychloubalo, – chichotala se sestřička.
Až se uzdraví, půjdou do lesa. Nebudeme je tu zadržovat, – rozhodl lesák.
Veterinář přišel večer. Řekl, že vlci losici těžce poranili.
Sám se divím, jak přežila. Losátko určitě velmi chtěla najít. Vidím, že nás budou navštěvovat až do jara, – řekl dědeček, vstupuje do chaty. – Tak, babko, teď nám určitě nebude nudno.
Dědeček se zasmál.
Hurá! Lošek bude tady bydlet až do jara. A my přijedeme i na jarní prázdniny, – radovala se vnučka. – A vyléčí se losica?
Samozřejmě, máme zkušeného veterináře.
