Okraj lesa. Ráno.
Ježčico! Vylezej! Probouzej se! Pojď si s námi hrát, dělat cvičení! ― křičely sestry-veverky u nory své kamarádky.
Právě jsem otevřela oči, ― odpověděla ospalá Ježčica, vylézajíc zpod země.
Dost spánku! Přátelé k tobě přišli a zývají tě na rozcvičku! ― odpověděly v sboru sestřičky.
A na co si budeme hrát?
Na honítko. Budeme běhat jen po zemi.
Dobře, ― odpověděla Ježčica a protáhla se.
A potom se pojďme věnovat tělocvičným cvičením, ― navrhly veverky.
A jak to? ― neporozuměla Ježčica.
No, tlapky nahoru-dolů, tlapky do strany, hlavu tam a sem otáčíme, ― a starší Veverka začala ukazovat cvičení. ― Každé ráno je třeba začít mytím, čištěním zubů a cvičením. Budeš zdravá, odvážná a silná. Na cvičení si stoupni!
Dvě Veverky a Ježčica si začaly hrát na okraji lesa na honítko, žertovat a smát se.
Krá! Krá! ― zakrákala Vrána, usedlá na větvi smrku. ― Co to děláte od časného rána? Celý les jste rozrušili! Hluk a rámus!
Děláme ranní cvičení, ― odpověděly jí kamarádky.
A mohu si s vámi? ― zeptala se Vrána a spustila se na zem.
Samozřejmě! Připoj se!
A co mám dělat?
Rozevři křídla a pomalu je zvedej nahoru, potom je spouštěj dolů, ― velela Veverka.
Vrána začala cvičení provádět. V tu dobu kolem proběhl mladý Zajíc.
Proč se tady smějete? Slyšet vás bylo zdaleka! ― zeptal se.
Děláme ranní cvičení, ― odpověděla Ježčica. ― Podívej, i Vrána se k nám připojila.
A mohu si s vámi? ― zeptal se Zajíc.
Můžeš, ― odpověděli přátelé v sboru.
A co mám dě… ― Zajíc umlkl v půlslově. Zůstal stát na místě, rozšířil oči, spustil uši a zíral na jedno místo.
Všichni se podívali tam, kam on koukal, a viděli hada.
Zmije! ― zakrákala hlasitě Vrána a vzletěla na větev. Hned za ní se vyšplhaly na strom i veverky. A Ježčica se svinula do trnitého klubíčka a podvalila se k hadovi.
Zmije syčela, plazila se vstříc klubíčku, zvedla hlavičku a vystrčila dlouhý tenký jazyk.
Pozor! Zmije tě kouše! Otráví! ― hlasitě zakrákala Vrána.
A Zajíc se nemohl pohnout z místa, jen se třásl jako osikový list. Zmije se vrhla na Ježčicu, ale píchla se do ostrých jehel. Had spustil hlavu na trávu, a v tu chvíli Ježčica chytila hada za ocas a snědla ho.
Vrána byla překvapením tak ohromena, že přestala i krákavat. Jaký to byl boj! Neobvyklý!
Jak se ti to podařilo? ― zeptal se Zajíc Ježčice, přestav se třást a zvednuv uši nahoru.
My, ježci, se neobáváme jedovatých hadů. Jejich jed nám neškodí. Zato jsou velmi chutní. Najedla jsem se tak, že mi jídlo nebude potřeba ani dnes, ani zítra, ― veselě odpověděla Ježčica.
Krá! Krá! Ježčica snědla hada! Krá! Krá! Ježčica nás zachránila! ― křičela Vrána a létala nad lesem.
Veverky slezly ze stromu a navrhly pokračovat v honítku.
Souhlasíme! ― radostně odpověděli Zajíc a Ježčica.
