Být malým dítětem — není snadný úkol. Kolem je tolik zajímavého, tolik neznámého, a ty se nemůžeš nikoho zeptat. Proč se nemůžeš zeptat? Protože ještě neumíš mluvit! Určitě si pamatuješ chlapce Mitjů, který si rád hrál na honítko s kočkou. Vašek ho tehdy naučil chodit. Ale kolik se můžeš dozvědět od chlupatého čtyřnohého přítele? On jen mňau, mňau. A jinak nic neřekne.
Mitja velmi rád chodil na procházky s maminkou. Nejdřív ho dlouho-dlouho oblékala, nejdřív svetr a punčochy, pak teplý kombinézu a boty, a pak povinně čepici. Čepici Mitja neměl rád, ale maminka se něco mumlala, když si ji sám sundal. Ale nejvíce se mu na procházce líbilo jezdit v kočárku. Seděl tam důležitě, se svěšenýma nohama, zatímco ho maminka vozila po silnici vedle aut a v parku, kde rostly velmi vysoké stromy. Ale Mitja ještě nevěděl, jak se věci jmenují. Mohl jen říci: "Ma-ma".
A těmito dvěma slabiky maminka kouzelným způsobem chápala, co chce. Někdy to bylo hrozivé "ma-ma", pak si ho maminka vzala na ruce, někdy smutné "ma-ma" a maminka věděla, že je unavený. Způsobů, jak vyslovit tyto dva zvuky, bylo nespočetně. Ale Mitja chápal, že existují i jiná slova. Když se naučil ukazovat prstem na různé věci, maminka je jmenovala. Ale zopakovat se mu nic nepovedlo.
Au-to, — říkala maminka po slabikách, když malý chlapec ukazoval na projíždějící automobily.
Ma! — jen tolik odpovídal malý chlapec.
Strom, — říkala maminka, když procházeli parkem a Mitja nadšeně pozoroval zelené duby.
Ma... — zamyšleně odpovídal dítě.
Tak se to opakovalo den za dnem: maminka mluvila, Mitja poslouchal, ale nespěchal s opakováním.
Jednoho dne, když procházel parkem, si Mitja všiml velkého černého ptáka. Důležitě si procházel tam a zpět po listí. Maminka hned nepochopila, co malý chlapec tak nadšeně pozoruje. Pták se také podíval na chlapce, udělal několik kroků jeho směrem a malý chlapec zatleskal.
Pták se nebál, přiblížil se a prohlédl si chlapce. Zjevně se mu líbil. Mitja se na oplátku ještě intenzivněji dívat na neobvyklou černou bytost. Takové zajímavé ptáky předtím neviděl. Ukázal na něj prstem a maminka řekla:
Krka-vec.
Na to Mitja mlčel. Maminka se nezdivila, přesně věděla, že tak dlouhé slovo Mitja zopakovat nemůže. Krkavec se na chlapce ještě chvíli podíval, a pak hlasitě-hlasitě řekl:
Krá-á-á.
A mávnuv velkými černými křídly, odletěl.
Mitja byl ohromený tímto setkáním. Celou dobu procházky si vzpomínal, jak krkavec řekl: "Krá". A velmi si přál s tímto ptákem mluvit. Dlouho se snažil přebírat zvuky. Někdy řval jako tygr, někdy zpíval dlouhé "Áááá".
Maminka se usmívala, nevěděla, co se její malý chlapec snaží opakovat.
Když se toho večera vrátili domů, maminka začala Mitjů svlékat. On ale nemohl zapomenout na úžasného ptáka. A najednou viděl, že na parapet si sedl velký pták, podobný tomu, kterého viděl s maminkou v parku. Zatleskal a přivolal pozornost maminky a ukázal prstem na krkavce. Maminka viděla ptáka a znovu řekla:
Krka-vec.
Krá-á! — odpověděl malý chlapec.
Maminka byla překvapená a velmi se radovala. Malý Mitja poprvé řekl něco jiného než dva slabiky: "ma-ma". Ten večer se celá rodina radostně dívala, jak Mitja, sedící u okna, mluví s krkavcem. Někdy se zdálo, že mu dokonce odpovídá.
Maminka začala chlapce do parku vodít častěji, ukázalo se, že velmi miluje ptáky. Brzy už znal slova jako: "Cvrlikání" nebo "Huhů". A pak mohl maminku potěšit a sám řekl:
Krka-vec!
Takže láska k zvířatům a touha po znalostech pomohly malému chlapci Mitjovi říci svá první slova. A krkavec je dodnes jeho oblíbený pták ze všech.
