Povím vám pohádku já, jak žily zeleniny-kamarádi, v zahradě babičky Soni a jak je zachránil malý Lukáš.
Zeleniny rostly spolu, na svých, na záhoncích, všechno by bylo dobré, všechno by bylo v pořádku…
Ale jednoho dne náhle přišla pohroma na všechny záhonky — to oddíl housenek spůsobil neplechu.
Nic jim není strašné, těmto zeleným škůdcům, kdo by se chtěl dostat k nim a být snězen?
Zavíraly se zeleniny a křičely: "Pryč!"
Nechtěl se s tím smířit silný cibulák.
Postavil se proti neštěstí, sám se postavil před všechny zeleniny, jak by jim neměl pomoci, když děti volají o pomoc?
Pyšně se postavilo cibulové vojsko, hrozivě zařvalo a osypalo housenky zeleným deštěm cibule.
Ty slzy cibule — hořká slza, ty slzy cibule — horší než bouře!
Ach, jak to štípalo housenky v oči…
Hned se rozprchly housenky…
A na záhoncích se všichni smáli, každý se radoval z vítězství!!!
Takto Lukáš, on vyhnal nepřátele, a máma — Lukáška a táta — Lukáš jim v patách dali ránu.
A od té doby, kdo cibuli urazí nebo jakoukoli zeleninu, hořce bude plakat cibulovou slzou.
Takže v naší pohádce je šťastný konec, poslouchal jsi, všemu rozumíš? Pak jsi šikovný!
